Guma a vůně

Gumový boty, co voní. Jo, nejde to dohromady, co? Taky jsem vůči tomu byla skeptická. A obecně vůči botám z gumy. Kvalitní a pohodlné boty jsou přece z kůže, no ne? Ale neodolala jsem, musela jsem je mít, i to, že jsou z Brazílie, mě asi přesvědčilo. A hned tři páry, to je snad jasný, ty barvy, ta vůně, to pohodlí! Plus věřím, že je dost využiju i v létě, nebudu se dva měsíce u moře trápit jen v žabkách, že. A lodičky, ve kterých člověk beze strachu skočí do moře? To je přesně něco pro mě.

Černé Mel baleríny ze Slevomatu se hodí ke všemu. A já poslední dobou nosím hlavně černou, takže u těch jsem neváhala ani vteřinu. A jedním z mých tří nejoblíbenějších parfémů v tuto chvíli je Alien od Thierryho Muglera, který se k nim nejvíc hodí. Ne že bych chtěla 'zaplácávat' tu žvýkačkovou vůni bot, ale... rozumíte, dívka taky musí vonět, nestačí, že jí voní nohy. Aspoň podle mě.

Krémové růžovofialové lodičky od Melissy jsou teď v tomhle počasí, kdy nevíte, zda se za pět minut neprotrhnou nebesa, úplně ideální. Kdybych si vzala nějaké semišové boty na podpatku a najednou začalo pršet, asi bych musela mlátit hlavou do zdi. Ale s Melissami by mi byly i povodně jedno. A jak říkám, už se těším na letní skoky do moře - like a lady. Jsou ze Zootu a myslím, že i vy potřebujete jedny. S kódem czechoriginalfashion na ně budete mít slevu dvě stovky a to není špatný! Věřte mi, není bot, které by na noze vypadaly lépe než tyhle. A Jimmy Choo? Ten je teď pro mě, jak se říká, top top. Neznám hezčí vůni a doufám, že mi nikdy nedojde. A že ji nikdy nepřestanou vyrábět.

Jemně růžové baleríny jsou zas od Mel a pro mě takovou třešinkou na dortu. A v moři je plánuju použít jako ochranu před ježky a ostrými kameny. A odteď je budu nosit v kabelce jako záchrannou obuv (kdyby se strhla průtrž mračen a nebo mě prostě začaly bolet nohy z nějakých killer heels). Anais Anais od Cacharelu je takovou růžovou klasikou, která skvostně doplní tyhle baleríny.

OCD

Začátek poruchy nastává většinou mezi 18. a 25. rokem. Ok, to sedí. Její průběh je dlouhodobý a po zhoršení do určitého stádia intenzita kolísá. Kolísání jsem si zatím nevšimla, ba naopak. Pacient má nutkání vykonávat určitý soubor činností, kompulze, které jsou také běžně nazývány rituály. Je to tak, mám neustále potřebu si kupovat nové boty. A když se mi fakt líbí, tak si koupím ne jedny, ne dvoje, ale všechny barvy, co nabízí. To jde, co? No nevim, asi to tak dobrý zas není. Jasně, obsedantně kompulzivní porucha to ještě není, ale kdo ví, kam se to za pár (měsíců, let, desetiletí) posune, že!

Nejdřív jsem v Zaře viděla ty černé. Mmmm, ty nejsou špatný. Mmmm, kůže. Mmmmm, 37. Mmmmm, beru. Za pár dní - hele, růžový - hele, 37 - a už jsem stála u pokladny. Za další dva týdny? Jů, modrý, jé, 37. Shut up and take my money and give me my shoes. No, takže tu mám troje kožené baleríny, přitom jsem nikdy pořádně baleríny nenosila, bolely mě z nich paty/nohy, občas mi rozedřely nohu, na bosou nohu mi to taky vždy nebylo příjemný, ale teď? Vem to čert, budu je nosit do roztrhání.

Foto - Marunka

Jedna taková, druhá maková.

"Koukej, ona má každou botu jinou!" "Jednu červenou a druhou černou!" Francouzsky si sice akorát tak zvládnu objednat croissant s máslem a čaj, ale tramvajovému rozhovoru mladých dam (cca 6 a 8 let) nešlo nerozumět. Měly z toho opravdovou, doslova dětskou, radost. Maminka je okřikovala, aby byly potichu, babička se jen usmívala, chvílemi na ně, chvílemi na mě. Chodci na ulicích se vždy letmo podívali, ale pak se k těm botám museli vrátit, nikdo asi nevěřil vlastním očím. S myšlenkou vzít si každou botu jinou jsem laškovala dlouho. Neměla jsem odvahu vzít si jednu Conversku žlutou a druhou světle oranžovou, tak co to do mě teď vjelo, propánajána?!

Zajímalo by mě, co lidé nosí jinak v páru, než se má. Ponožky jsou klasika, asi proto, že nám pračky vždy sežerou onu partnerskou ponožku a nám nezbývá nic jiného, než použít uměle vytvořený pár. Rukavice? To jsem nezkoušela, ale asi by to bylo divný. Neříkám, že ty moje boty nejsou, že. Náušnice? Jo, to je teď in, jedna dlouhá visací, druhá jen pecka. Na víc párových oděvních kousků si nevzpomenu, pokud vy ano, dejte vědět.

Boty jsou z Asosu  (ano, mám dva páry stejných bot v jiných barvách... a není tomu tak poprvé), sukně je z Topshopu, tílko je z H&M, 'náhrdelník' z Asosu, náramek z Topshopu, rtěnka NARS, vlasy vlastní. A zuby taky, i když nejsou vidět. Červený lak je Catrice a černý K.Lagerfeld pro Sephoru. Na horních fotkách mám na sobě ještě navíc kabát z H&M, šálo_kuklu z kolekce Trish Summerville pro H&M a kabelku H&M.

První a poslední.

Ano, vskutku první ples tohoto roku, předpokládám, že i poslední, nejsem moc plesová. Když mi bylo jedenáct, nastoupila jsem do prvního ročníku víceletého gymnázia. Po pár měsících mě čekal imatrikulační ples, what the heck, řekli si rodiče neznalí těchto českých zvyklostí, ale dobrá, absolvovali jsme ho spolu. Když jsem v patnácti jednou po návratu domů ze školy rodičům oznámila, že začnu se spolužáky chodit do tanečních, nechápavě se na mě podívali. Taneční?! Přišlo jim to asi jako záležitost z devatenáctého století. Na můj maturitní ples se přišli podívat jak rodiče, tak jejich kamarádi. ("Sandro, kdo jsou ti čtyři asi_opilí pánové u vašeho stolu?" zeptala se mě třídní během večera.) Na YouTube je crappy video našeho vystoupení, které si překvapivě asi nejvíc užijou mí bývalí spolužáci, že. Ale vy byste si mohli užít video, ze kterého jsme čerpali (tady).

Minulý týden jsem se tedy po roce vrátila na místo činu, abych se podívala na letošní maturanty, hlavně na úžasnou (15cm podpatky bych nezvládla ani já!) Natálku. Zástupce ředitelky se mi omlouval za svoji nepřítomnost na plese před rokem (měla jsem s ním tancovat) a nabízel tanec aspoň ten večer. Byl to zatím nejlepší večer tohoto roku (a že těch večerů za sebou máme, že), i když jsem na parket za účelem tance ani nevstoupila.

Šaty - H&M (a pod nimi sukně ze Zary), boty - Topshop, řetěz na krku - H&M, kabelka - Topshop