Už jste viděli, jak to u nás vypadá nyní, před rekonstrukcí. Dneska se podíváme na to, jak jsme řešili dispozice a co nás při realizaci čeká. A nakonec přikládám finální dispozice, schválně, jestli byste to řešili stejně.
Nové dispozice jsou právě pro…
Byt před rekonstrukcí jsme si kupovali také kvůli tomu, abychom si mohli vlastní bydlení přetvořit k obrazu svému. Abychom tam bydleli my a teď – a obojí je důležité.
Nejdřív k tomu „teď“: Ne všechny historické dispozice stárnou dobře. Čest výjimkám, ale nám se nechtělo žít v bytě, kde je pokojíček pro služky. Nebo kde jsou pokoje všechny podobně velké, ale byt nemá prostor, kde by se rodina mohla scházet. Nebo kde je kuchyň s jídelnou mimo obývák, takže ten (či ta), co zrovna vaří, se musí na hodinu odloučit od ostatních. Nebo kde je obrovská chodba za cenu malých pokojíčků, průchozí pokoje a podobně.
Říká se, že i dispozice můžou být „morálně zastaralé“ – v našem bytě to nebyl ten případ ze sta procent, ale když jsme měli příležitost do dispozic zasáhnout, tak jsme se rozhodli to udělat a dát do bytu zase něco ze sebe (a hlavně teda z architekta)
Jedna z mých oblíbených stěn v současném stavu je tahle světle modrá.
A s tím souvisí to „my“: My chceme, aby rodina žila pospolu. Aby se její členové měli kde potkávat a aby je k tomu byt a jeho dispozice motivovaly. Napadlo nás tedy dva obytné pokoje spojit do jednoho velkého obýváku. Pokojíčky pro rodiče a potomky pak musí být malé (byt není nafukovací), ale je to správná volba – většinu času chceme být v obýváku s obrovskými okny, ložnice většinou u známých i u rodičů vidíme prázdné, vlastně je to sklad na postele, kde se celý den nic neděje. Stranou pak nechávám, co se tam děje po setmění, když se zhasne.
Zároveň ložnice i dětský pokoj fungují jako malé trucovny, kam se může někdo zašít. To se hodí, když se někdo na socializaci necítí anebo se chce jen tak v klídku zadumat, spřádat plány nebo si jen tak číst či pracovat.
A ve velkém obýváku můžeme mít velký stůl, kolem kterého plánujeme žít. U stolu se totiž lidi schází, jedí a povídají, pracují i učí se. Proto má být těžištěm obýváku i celého bytu, v našem kousku světa je myslím stůl rozhodně archetypální záležitost (japanologové a kočovné národy prominou) a nás by mrzelo, kdyby se tohle centrum žití muselo krčit v malé místnosti, nedalo se kolem něj protáhnout nebo se k němu nevešli všichni hosti. A že jich bude!
Tady budu dělat na pánvi vajíčka, krájet rajčata, míchat kakao, škrábat brambory a strouhat sýr.
…nás. Ale jde to?
Samozřejmě, ne s každým bytem jde dělat divy. I nás limitovaly nosné stěny, se kterými člověk prostě hýbat nechce (byť jsem slyšela, že to možné je, ale sama tomu moc nevěřím). My jsme ale měli štěstí a velký obývák jsme vykouzlili.
Takto to u nás vypadá nyní. Parkety jsou fuč a my už se moc těšíme na novou podlahu.
O dispozicích ale rozhoduje i orientace bytu. Náš byt má okna orientovaná do ulice (severo-východně) a do vnitrobloku (jihozápadně). Obývací pokoj jsme nasměrovali „směr ulice“. Znamená to, že tam bude světlo ráno a nikoliv večer, ale zase budeme v ložnici spát v tichu a klidu za šumění stromů a další zeleně vnitrobloku. Pokud bychom obývák nasměrovali do vnitrobloku, krásná obrovská špaletová okna bychom měli v ložnicích, kde se přes den má v ideálním případě jenom trucovat, dumat nebo spřádat. A to by byla škoda.
Rekonstrukce jsou totiž o kompromisech a rozhodnutích, která nejsou nutně jen správná a přínosná nebo jen špatná a škodlivá. Někdy je pravda uprostřed, je potřeba rozhodnout a posunout se dál. Stejně jako v životě.
Stěny budou bílé, ale musím říct, že barvy, které vylezly během přípravných prací, nás docela baví. I když asi jen na fotkách.
Ach, ty záchody.
Nakonec nás nejvíc potrápil záchod (jak říkal můj muž na potkání každému: „jó, záchod, to je leitmotiv tohohle bytu“). My jsme ho prostě neměli v těch nových dispozicích kam dát. Záviselo to na stoupačkách i na prostoru. I pan architekt s umístěním šachoval, jednou jsme měli záchod skoro na chodbě, jindy v ložnici. Já jsem si dala jako podmínku, že záchod nebude v koupelně – muž sice chvíli frfňal, ale nakonec tohle moje veto respektoval a umístění záchodu jsme vymysleli. Byť to byl vlastně největší kompromis ze všech, protože jsme museli zmenšit fluidní pokoj. Budeme tedy doufat, že děti budou malé po mně, spíš než velké po tátovi. Ale za ten komfort samostatného záchodu to rozhodně stojí.
Tady bude snad už během února WC. Rozhodli jsme se pro toto jednoduché bílé závěsné.
Fluidní pokoj.
Tím se dostávám ještě k jednomu velkému tématu, které nás potrápilo - jak mluvit o třetím pokoji. Vím, že vám to bude připadat jako hloupost, ale zjistila jsem, že jsme oba v tomhle překvapivě pověrčiví. Nechceme prostě zakřiknout, jestli děti přijdou, nebo ne. Takže jsme se shodli, že v první fázi bude ve třetím pokoji stejně pracovna, když přijdou děti, uděláme z toho dětský pokoj a když nepřijdou, tak pokoj stejně přijde vhod třeba na péči o rodiče, až budou starší. Pracovní název „fluidní” pokoj už zůstal a i pan architekt o třetím pokoji takhle mluví.
To je on. Fluidní pokoj. Svítí sem hezky, viďte?
Prakticky k příčkám.
Mohla by vám pomoci jedna praktická rada, kterou my jsme dlouho vnímali jako neúspěch a báli se, že jsme udělali chybu – ačkoliv se nakonec ukázalo, že jsme se trápili úplně zbytečně.
Od začátku jsme chtěli příčky z ytongu, což jsou takové bílé pórovité cihly. Náš zhotovitel nás ale „trošku“ (trošku hodně) dotlačil do příček ze sádrokartonu, protože s tím materiálem jeho chlapi pracují a mají s tím zkušenost. Měli jsme strach, že a) se bude ze sádroše prášit, b) bude vachrlatý, c) bude přes něj všechno slyšet. Ukázalo se, že jsme se báli zbytečně, akorát je potřeba ten sádrokarton tzv. dvakrát zaklopit. A pak i sádrokarton vypadá a funguje jako každá správná bytelná zeď, takže jestli váháte nebo se bojíte, tak neváhejte nebo se nebojte.
U sádrokartonu je důležité myslet na správnou izolaci a dvojité zaklopení.
A ještě jedna věc – díky sádrokartonu máme zatáčku v chodbě a kulatý roh (je to vůbec ještě tedy roh?)!
Kulatý roh vypadá v ložnici takto. Vedle něj už vidíte přípravu na osvětlení a zásuvky u postele a k nočnímu stolku.
Neprakticky k příčkám.
Když jsme totiž nakonec našli místo na záchod, vznikla nám o kousíček větší chodba, než jsme doufali. Tak co s ní?!
Byli jsme si jistí, že pan architekt s tou nově vzniklou chodbičkou něco vymyslí. Viděli jsme u něj na vizualizacích, že často pracuje se zakulacenými rohy na nábytku a tak jsme navrhli, jestli tenhle prvek nechce nějak použít. Takže máme trošku z legrace a hodně proto, že se nám to líbí, výše zmiňovanou chodbu do zatáčky. Obětovali jsme sice další místo na pověšení obrazů, ale optický efekt kulatého rohu v chodbě vytváří zvláštní dojem, že stěna v chodbě splývá a přirozeně se ztrácí. A vypadá to skvěle!
Naše finální dispozice tedy dopadla takhle:
Jak vám dispozice přijde? Změnili byste něco?!
A na úplný závěr moje nové Vansky a staré kolečko našich dělníků. Nejradši bych si ho nechala, ještě se bude hodit!
Všechny fotografie jsou od Martina Faltejska. Fotí lidi, auta, byty, domy, módu, design a má pro to cit.
Disclaimer: Článek, který jste právě dočetli, je součástí série příběhů o tom, jak jsme hledali, kupovali a přestavovali byt, ve kterém nyní bydlíme. Jde jen o naši zkušenost, která odpovídá naší životní situaci a našemu přístupu k životu. Není to recept na pravdu a spokojený život – jen nám to zrovna vyšlo. :)