Když jsme se rozhodli, že se pustíme do rekonstrukce starého bytu v krásném funkcionalistickém domě, bylo jasné, že to nebude legrace. Viděli jsme řadu rekonstrukcí, které se nepodařilo udělat úplně citlivě a nebo naopak byly tak autentické, že to nebylo k žití. Chceme byt moderní, oživíme „morálně zastaralé” dispozice (jak se psalo v projektové dokumentaci) a zároveň co budeme moci zachovat, tak zachováme. Co nebudeme moci zachovat, tak na to alespoň nějak odkážeme. Vzdáme tomu hold, jak se říká.
U kuchyně to ale nešlo. Pátrali jsme po původním vzhledu kuchyně a předseda SVJ ukázal fotku s kachlovými kamny (pecí) na dřevo nebo na uhlí. Vejce Benedikt připravovaná na takových kamnech by byla určitě neodolatelná, ale já si moc neuměla představit, že bych před každým vařením musela skočit do sklepa s uhlákem. A kuchyň byla umístěná v pokoji, kde je teď pracovna. Takže jsme věděli, že zrovna kuchyň budeme muset pojmout v aktuálním duchu (rozumějte – ne 30. léta 20. století).
Já jsem neměla úplnou představu o tom, jak by kuchyň měla vypadat – naposled jsem si navrhovala kuchyň v The Sims před 15 lety. A protože máme kuchyň jako součást obýváku (3+kk), tak mi bylo jasné, že to nemůžeme podcenit. Náš architekt vymyslel princip řešení a způsob, jakým bude kuchyň skrze podýhované obložení napojená dál na knihovnu (coming soon – snad už za pár týdnů). Nám se to moc líbilo, a tak jsme se vydali za truhlářem.
A neměli jsme štěstí. Narazili jsme na truhláře, z nichž jeden měl tolik vůle pracovat s dýhou, jako měl prstů (málo). Druhý se nás sice milostivě ujal, ale jakmile slyšel, že místo dodání je Praha, nastřelil úplně nesmyslnou cenu. Takový přístup se nám nelíbil a vlastně bylo stresující si představit setkávat se a brainstormovat s takovým člověkem. Věděli jsme, že kuchyň nebude levná záležitost, ale chtěli jsme na takhle náročném projektu a důležitém prvku našeho domova spolupracovat s profesionály, kteří mají zkušenost a hlavně – budou féroví, milí a vstřícní.
Obrátila jsem se na SIKO koupelny & kuchyně, konkrétně jejich team na Zličíně. Kromě kuchyně jsme s nimi řešili i koupelnu, protože čím méně dodavatelů, tím lépe. I to se osvědčilo, mohli jsme v jejich showroomu vybrat víc věcí najednou a nemuseli jsme cestovat po všech čertech a koordinovat desítky dodavatelů. Také jsme měli štěstí v tom, že náš pan architekt nás párkrát na Zličín doprovodil a pomohl nám vybrat. Stáli jsme totiž mezi stovkami kohoutků a desítkami dřezů docela bezradně a já byla ráda, že nás dokázal architekt v základu nasměrovat kudy kam.
Kuchyň jsme pak v SIKO plánovali s panem Bednářem. Toho ráda doporučuji. Celou dobu se o nás staral velice pečlivě a hlavně nám vše trpělivě ukázal. Bylo vidět, že navrhnul už stovky kuchyní a věděl, co funguje a co je naopak jen trend, který se neosvědčil. Společně jsme proto vytvořili grafický návrh kuchyně, který jsme si nechali vytisknout a s láskou na něj ve starém doma koukali. Takový návrh v SIKO stojí 1 500 Kč, ale pokud si kuchyň vezmete od nich, tak se vám ta částka odečte z celkové ceny kuchyně, tudíž je plánování zdarma.
Esteticko-metodickou podporu pak sehrál pan architekt. Ten mnohem umněji formuloval naše požadavky, a tak navrhování kuchyně opravdu odsýpalo. Já jsem tam s mužem trošku vlála a jen říkala: tohle jo, tohle ne. A bylo to perfektní, pohodlné a cítili jsme se v tomhle neznámém procesu docela v bezpečí a dobrých rukách.
A teď konkrétně, co jsme řešili:
Rozvržení
Ostrůvek: Obsáhle jsme se bavili o kuchyňském ostrůvku. Ostrůvky jsou trendy, je to způsob jak se vaření víc přesouvá do prostoru a stává se z něj tak společná aktivita pro hosty a rodinu. Můj kamarád má těžiště kuchyně (pracovní prostor, varnou desku a dřez) dokonce jen na ostrůvku, bokem mu pak stojí lednice. Při vaření si tak může povídat s hosty, co jsou na gauči anebo u stolu. Já raději vařím spolu s mužem před příchodem návštěvy a pak hodujeme u stolu všichni společně. Ostrůvek jsme tak zavrhli a místo něj dali přednost obrovskému stolu, u kterého může sedět a pracovat velká rodina nebo hosté. Během návštěvy jde pak člověk jen občas něco odnést do dřezu nebo pro příbor. A tu chvilku se na manželova záda v kuchyni dívat zvládneme.
Až ke stropu: Důležité pro mě bylo, aby kuchyň byla až ke stropu. Systematicky se v bytě chceme vyhnout všem místečkům, kde by se usazoval prach a která by nešla snadno vysát a setřít (ideálně robovysavačem). Boj s prachem je pro mě totiž boj s ekzémem. Tím, že kuchyň necháme dosáhnout až do stropu, nebude vršek kuchyně místo, kde se bude léta usazovat mastný prach. A říkejte si co chcete, já prostě mastný prach nesnáším jak Janek Rubeš trdelníky.
A navíc je to další horizontální prostor. Adam Gebrian k tomu říká, že s postupujícím časem se všechny horizontální prostory v bytě postupně zcela zaplní. A tak se z vršku skříněk stává odkladiště sběračů prachu, suchých květinových vazeb, nepoužívaných džbánků a dalších ekzémových pekel. A já to chápu, člověku se prostě nechce lézt každý týden do tří metrů po žebříku a na špičkách utírat vršek skříněk.
Pan architekt a pan Bednář ještě vymysleli, jak mít kuchyň u stropu bez výkrytů. Skříňky jsou tak doražené ke stropu a pohled na kuchyň je zas o něco čistší. Kromě toho jsme získali docela hodně úložného prostoru, který myslím v bytě bude nakonec ještě chybět. Win win, řekla bych a doporučuju skříňky až ke stropu! Pokud nebydlíte v loftu, ve věži nebo v komíně.
Povrchy, materiály a barvy
Volba barvy: Věděli jsme tvar a věděli jsme koncepci. Ale co barvy? V obýváku bude kuchyň objemný prvek na pohled. Protože obecně ladíme byt do světlých a pastelových barev (světla a barev totiž v životě není nikdy dost), tak jsme bílou kuchyň vybrali skoro bez další úvahy. Taky jsme řešili zda nedat dýhované prvky a nebo se neodvážit k méně obvyklým barvám, ale v rámci honby za nadčasovým designem jsem se přiklonila k bílé (ostatně, vyhrála asi třicet Českých slavíků, takže…).
Jaká bílá: Jenže není bílá jako bílá. Procházeli jsme ve vzorníku desítky bílých v různé povrchové úpravě. Diskuzi na téma „lesk vs. mat” nakonec ovládla otázka: Na čem budou vidět nejvíc otisky? Přišla jsem si tam jak ředitelka kriminalistického ústavu se specializací na daktyloskopii, šmatali jsme na desítky vzorků, pečlivě je prohlíželi ze všech úhlů jak blázni a rozhodli jsme se pro mat. Jenže který bílý mat? Skořápka, slonovina, perlová, sníh? Shodou okolností nám akorát pan Bednář ukázal podpultovku, kterou jako novinku Siko uvádělo až za dva měsíce. Tak akorát vyšlo, že jsme měli nejnovější bílý mat. Je krásný a ladí jak s interiérovými dveřmi, tak s vestavěnými skříněmi.
Pracovní deska: Hodně široký výběr měli v SIKO u kuchyňských desek a byli schopni nám vyjít vstříc v docela luxusní věci – já si totiž přála kvalitní kamennou desku. Je to pracovní plocha, záleží na ní a vyplatí se do ní zainvestovat. O desce jsme ale doma měli velkou debatu, řekla bych až skoro spor. Muž nedokázal pochopit, proč se tolik peněz má dát právě do pracovní desky („Proč něco, co je v podstatě truhlářskej ponk na vaření, stojí takový ranec? Nestačí dřevěná?”). A já ho chápu, původně jsme měli rozpočet právě na dřevěnou desku, ale pan Bednář nás výběrem materiálů dost zkušeně provedl a manžela přesvědčil: Někdy potřebujete odložit horký hrnec mimo varnou desku, někdy říznete bokem, někdy uděláte nechtíc v desce rýhu. Za kvalitu dává smysl si připlatit radši, než abyste co pár let kupovali desku novou.
Výhoda je, že ze stejného materiálu se dá udělat i obklad za kuchyní, což se mi taky hodně líbí. Vybrali jsme nakonec keramiku Neolith od výrobní firmy Polyston v imitaci mramoru (bianco carrara, bílá s šedočerným žíháním – keramika je na rozdíl od opravdového mramoru nenasákavá a antibakteriální). To je materiál, který se opakuje jak v koupelně na poličkách a kolem umyvadla, tak na konferenčním stolku, který jsem vyblešila přes bazoš a zbožňuju ho.
Dřez: Dřez jsme vybrali hluboký, zapuštěný pod desku a granitový – je to značka Blanco, model Etagon, barva jasmínová, tady přímo link na něj. Na začátku jsem měla trošku strach, jaký budu z granitu mít pocit, ale je to fajn. A pohodlně se do něj jednoho dne vejde mimino a ačkoliv tedy nemáme vanu, bazének na čvachtání máme pro nejhorší situace v záloze. Je světlý, takže barvící potraviny (káva, černý čaj, červená řepa) v něm zanechají stopy, ale není to nic, co by nešlo velmi snadno houbičkou dolů. Řešili jsme, zda mít vestavné dávkovače na mýdlo a na saponát, nakonec jsme zabudovali pouze dávkovač na saponát a bylo to skvělé rozhodnutí (méně věcí na krásné desce). Další vychytávkou jsou posuvné kolejničky (tady jsou i s dřezem) – takový můstek přes dřez z dvou úzkých roštů. Nečekala jsem, že to bude mít tolik využití, ale je to perfektní – dá se na to položit hrnec při napouštění vody, ale může na tom být cedník i při odkapávání, stejně skvělé je to na odložení umytého ovoce či zeleniny. Stály asi dva a půl tisíce a musím říct, že to opravdu byla jedna z dobrých investic. A baterie se sprškou je tato – a hezčí jsem asi ještě neviděla!
Podlaha v kuchyni: Téma na celý článek je pak podlaha v bytě a v kuchyni. Protože máme kuchyň v obýváku, necháváme proběhnout celým bytem dřevěnou podlahu od Quick-Stepu. Znamená to, že dřevo máme i v kuchyni. Hodně lidí nás před tím varovalo a i my jsme zkoušeli vymyslet nějakou hezkou variantu, jak propojit třeba dřevo s dlažbou a nebo nezničitelným vinylem. Nakonec jsme se rozhodli, že nechceme dělat kompromisy a po konzultaci s teamem Quick-Step se ukázalo, že spousta rad známých jsou spíš pověry. Máme tedy v kuchyni krásnou dřevěnou podlahu a neměnila bych. Prakticky to pro nás znamená jen to, že večer necháváme projet kolem kuchyně robolux, který posbírá případné drobky.
Říkali jsme si, že kdyby podlaha v kuchyni nějak zvlášť trpěla, dá se to vyřešit koberci, kterých mám spoustu ze Sarajeva. Jsou to dlouhé bavlněné běhouny, které se akorát vejdou do pračky a mají krásné orientální vzory. Jednou za týden bych koberec vyprala a v mezidobí dala jiný. Ale vůbec to není potřeba – v kuchyni fungujeme, vaříme a řádíme a podlaha je beze stopy jako nová.
Ergonomie a praktičnost
Úchytky: Milionté rozhodnutí představovaly úchytky. Zásadní opět bylo „bez prachu” – na madlech se totiž prach dost usazuje a čím méně jich bude, tím méně věcí budeme muset otírat. A nad to zase optická čistota. Čím méně serepetiček v nábytku, tím víc v obýváku vyniknou věci, které máme rádi. Takže v horní části na skříňkách máme tap-on, ve spodní části u šuplíků (ale zapuštěná pod deskou) máme decentní a minimalistická madla. Mně osobně tenhle systém vyhovuje, ale manžela už jsem párkrát přistihla, jak bezradně mačká šuplík nebo tahá za horní skříňky absolutně dezorientovaný a zmatený jak sáňky v létě.
Výška desky: Výšku pracovní desky jsme ladili – překvapivě – ke mně. Já nejsem úplně vysoká (160 cm) a můj muž zas není úplně malý (193 cm). Jenže kompromis by nevyhovoval nikomu, takže deska je níže a pro muže jsme koupili řeznické prkénko tak, aby on měl při krájení zeleniny podklad výše. Muž sice každý den vaří čaj a kávu, ale mně by příliš vysoká kuchyň při každodenním vaření úplně nevyhovovala. Doporučuju na to nezapomenout. K tomu anekdota: Americké letectvo v padesátých letech navrhovalo kokpit pro stíhačku. Přeměřili čtyři tisíce pilotů (mužů, samozřejmě, protože s ženou-pilotkou se tehdy reálně nepočítalo ani náhodou) a udělali kokpit pro průměrného člověka. A jak to dopadlo? Kokpit nepadnul žádnému z pilotů.
Rozmístění spotřebičů: Když už jsme u toho, kuchyň je především pracovní plocha, takže je potřeba myslet na ergonomii. Spousta věcí je ale o návyku a osobních preferencích. Někdo má rád talíře ve skříňkách, někdo je zvyklý na šuplíky. Někdy je trouba pod deskou, někdy po straně. Jak kdo má rád. Z přehršle pravidel jsme si ale hlídali tyto tři:
Lednice by kvůli teplu neměla být vedle trouby nebo myčky (byť ani to prý v dnešní době už problém není).
Pořadí zleva by mělo sledovat proces vaření: lednice → prostor → dřez → největší prostor na práci → sporák → prostor → trouba.
Zásuvek je v kuchyni vždy nedostatek (u nás v kuchyni je mých milovaných ABB Decento dokonce 9 a je to tak akorát – a jeden vypínač světla). Nezdá se to, ale topinkovač, tyčák, velký mixér, sendvičovač, elektrický parní hrnec, vejcovar, čokoládová fontána, rakletovač, elektrický spiralizér, koblihovač, zmrzlinovač, vaflovač, sušička ovoce, vakuovačka, jogurtovač, popkornovač, pícka na chleba a samozřejmě ohřívač párků v rohlíku a občas i telefon nebo sluchátka se na té lince a v zásuvkách mihnou častěji, než by jednoho napadlo. A pak je za kuchyní několik zásuvek, které nejsou vidět (volili jsme také ABB, ale dostupnější řadu Linear) na zapojení ledničky, myčky, mikrovlnky a digestoře.
Praktická věc, kterou se nám nepodařilo nakombinovat, byly koše pod pracovní plochou. Jedna kamarádka mi to z plného srdce doporučovala – krájíš, loupeš, škrábeš, pak otevřeš šuplík u nohy a všechny slupky zmizí v koši jako propiska v blízkosti Václava Klause. Tak tohle budeme muset odladit příště.
Závěr první části
To myslím by na úvod ke kuchyním mohlo stačit. V příštím článku se v detailu podívám na spotřebiče a taky na to, jak my jsme se vypořádali s krizí dodavatelských řetězců. To je velmi aktuální téma!
Všechny fotografie jsou od Martina Faltejska. Fotí lidi, auta, byty, domy, módu, design a má pro to cit.
Disclaimer: Článek, který jste právě dočetli, je součástí série příběhů o tom, jak jsme hledali, kupovali a přestavovali byt, ve kterém nyní bydlíme. Jde jen o naši zkušenost, která odpovídá naší životní situaci a našemu přístupu k životu. Není to recept na pravdu a spokojený život – jen nám to zrovna vyšlo :) Tenhle článek jsem sepsala v rámci spolupráce se společností SIKO koupelny & kuchyně, která mi poskytla slevu na kuchyň.