V minulém článku jsem psala o kuchyni. Při psaní mi článek rostl a rostl, až jsem musela říct: „Hrnečku, dost!” a rozdělit ho na dva. Kuchyň je obrovské téma v životě každé rodiny a přijde mi vhodné věnovat jí dostatek pozornosti. Jasně, žijeme v krásném a bohatém světě, kde máme řádku bezvadných restaurací za rohem a kurýra s véčou jen pár kliků a pár minut od nás. Ale mě vaření baví a pro rodinu z pohledu dlouhodobého určitě není tenhle outsourcing ekonomický a vhodný (když spoléháte pouze na jídlo od kurýrů, budete o hladu vždycky, když vám vypadne internet).
Na kuchyni jsem tak spolupracovala se SIKO koupelny & kuchyně, kteří nám s kuchyní ohromně pomohli. Nemít takovouhle podporu, trápila bych se s kuchyní podle mě ještě teď. Minule jsem se hodně zabývala rozvržením, tentokrát se zaměřím na spotřebiče a vychytávky. Tak pojďme na to:
440 + 10 cm na šířku, tři metry na výšku.
Spotřebiče
Jakou značku: Dlouho jsme váhali mezi AEG a Siemens, ptali jsme se amatérských i profesionálních kuchařů kolem nás. Nakoukali jsme desítky hodin Horsta Fuchse. Má oblíbená Maškrtnica a odbornice na pečení chleba nám z celého srdéčka doporučovala AEG (případně Electrolux), Marek Pavala nám zas dal obrovitánské množství argumentů pro Siemens (či případně Bosch nebo Gaggenau, ale jak sám říká, je to všechno jedna parta). Můj muž dal rešerši desítky hodin, včetně zajištění předplatného D-Testu, videí na YouTube, článků. Po hodinách rešerše a konzultaci s panem Bednářem v SIKO jsme zvolili Siemens a to pro řadu iQ700, ze které máme ledničku, myčku, parní troubu a mikrovlnku. Musím říct, že jsou perfektní, vychytané do posledního detailu a můžu je doporučit s klidným srdcem.
Rozdílné značky: Indukční desky jsou sice tradičně v černé, ale já jsem si přála bílou. Takže indukce je od Bosch a fakt, že máme jinou značku sporáku vůbec nevnímám. Původně jsem měla obavu z toho, že rozdílné značky budou dost rušit a OCD našich hostů (nebo nás samotných) nám to nikdy neodpustí, ale báli jsme se zbytečně. Takže jestli se trápíte tímhle, tak za mě netřeba. A navíc je to jedna parta, jak už víme. Trouba a mikrovlnka by byly samosebou také krásné v té bílé, ale ta trouba, kterou jsme chtěli, se v bílé (alespoň pro náš trh) bohužel nevyrábí.
Ta bílá indukce mi dělá takovou radost, přátelé.
Smart a podobně: Vynikající vychytávka je u myčky automatické otevírání dvířek po domytí (já vím, já vím, to je možná standard, ale já myčku nikdy předtím neměla, ani v těch Simíkách, a tak je to pro mě trošku objev). Skvělá věc u trouby je vaření v páře a teplotní sonda. Všechny spotřebiče jsou „smart”, ale tam je přínos asi menší a na tom se dá určitě ušetřit. Na rozdíl od perfektní wi-fi pračky, kterou spouštíme dálkově velmi často – celou koupelnu (včetně té pračky a sušičky) jsme taky brali od SIKO, ale o tom si povíme někdy příště.
Baterie budoucnosti: V oblasti baterií ke dřezu jsme objevili taky spoustu možností, které jsem vůbec nečekala – procházela jsem katalogy a zuřivě kroužkovala jako Jiřina Bohdalová. Chtěla jsem, aby baterie byla klenutá tak, aby se pod ní do dřezu vešel velký hrnec (máme) a taky aby měla vytahovací spršku (máme). Je to Blanco Avona-S a dělají jí v jasmínové (to je ta naše), v chromu, v bílé, v antracitové a dalších čtyřech barvách. Jsme s ní oba velmi spokojení – já mám tu vytahovací spršku ve dřezu prvně a na údržbu dřezu je perfektní. Bavili jsme se i o filtrované vodě a taky jsme koukali na baterii, ze které umí téct vařící voda, jmenuje se Grohe Red (schválně se na ni podívejte, to je to správné 21. století!). Naši milí přátelé Kateřina a Aleš ji doma mají – Katka prý pije tolik čaje, že pro ně to byla jasná volba. Druhou výhodou je, že máte okamžitě vařící vodu třeba na těstoviny nebo blanšírování zeleniny. My jsme se rozhodli na tomhle ušetřit a utratili jsme peníze na krásnou konev na indukci.
Lednici vestavnou: Obrovským tématem byla lednice a spolu s diskuzí „sprcha vs. vana” to bylo nejvíc polarizující téma, které jsem v mém okolí zažila. Lidi byli schopní odpřísáhnout na „holej pupek a na psí uši”, že vestavná lednice je největší chyba našich životů. Jiní se zase zapřísáhli, že volně stojící lednice je ta nejošklivější věc od doby, kdy se přestal prodávat Fiat Multipla. Statisticky bych to shrnula asi tak, že lidi z Letné lobbovali za vestavnou lednici (důraz na estetiku), naopak moji mimopražští hlasovali pro volně stojící, nejlépe americkou (důraz na objem). Nakonec mě přesvědčil kamarád, který to shrnul velmi dobře: „Pokud musíš dělat jednou za měsíc obrovský nákup, protože bydlíš za městem, kupuj volně stojící. Pokud s lednicí efektivně bydlíš v obýváku, kupuj vestavnou.” A měl pravdu – vestavná lednice je sice menší, ale je to pořád jen náčiní. A pokud to není růžový SMEG, na který bych se ráda dívala každý den, tak i lednice musí do skříně. Přesně tu naší jsem teď na webu SIKO nenašla, ale tato je jí velmi podobná – za zmínku stojí, že SIKO vám dokáže dodat jakýkoliv spotřebič si vysníte (od AEG a Siemens přes Bosch a Electrolux až po Beko, Gorenje, Mora, Whirlpool a další).
Vezmu to popořadě – 60cm lednice, pak jsou 100cm šuplíky (na desce je 40 cm prostoru a 60cm dřez), 60cm myčka a 60cm šuplíky (v tom na první pohled jednom šuplíku se schovávají tři) – a tedy 120 cm pracovního prostoru na desce, opět 100cm šuplíky a na desce je 60cm indukce a 40 cm prostoru, nakonec 60cm trouba a mikrovlnka, vpravo ještě 10cm výkryt (kvůli otevírání dvířek a páře). Na první pohled vše jasné jak facka, ale vymyslet to symetricky nám nějakou chvíli zabralo.
Digestoř: Jednu věc jsme opomněli promyslet, protože nám přišla hodně samozřejmá – digestoř. Chvilku jsme zvažovali digestoř zabudovanou do varné desky, ale nakonec jsme se přidrželi klasiky nad sporákem s odtahem do komína. Tchýně velice doporučovala co nejtišší, ale tohle doporučení přišlo až v pozdní stavební fázi a tedy pozdě. S digestoří bychom tedy udělali dvě věci jinak: 1) udělali bychom mnohem širší trubky na odvod vzduchu (pokud by bylo možné, dala bych aspoň 20 cm průměr trubek – dělníci mají tendence říkat: „Ale to je drahé”, jenže rozdíl může být třeba je 60 Kč na metru trubky, což je v kontextu celé rekonstrukce maličkatá položka, tak se nedejte); a 2) dali bychom motor digestoře do ventilační šachty. Existují prý digestoře s externí ventilační jednotkou, které jsou ještě tišší a prý se vyplatí zainvestovat. Inu, člověk se učí každým dnem. S tou naší (je to tento model) jsem nakonec spokojená – při vaření poslouchám hudbu nebo podcasty ve sluchátkách, takže slyším jen vlídný lidský hlas a ne šum.
A ještě se v té digestoři mile odráží ta zádová deska, tady to je trošku vidět.
Přístroje na desce: Kuchyň v obýváku musí být opticky co nejčistší. To znamená mít na desce co nejméně věcí a co už tam zůstává trvale, musí být krásné (jak říká můj kamarád a fotograf Martin: „Jestli to má být stále vidět, musí to lahodit očku!”). Proto máme na lince stabilně jen topinkovač (protože je růžový) a pak moka konvičku Pulcina ve tvaru ptáčka a konvici na čaj, obojí od Alessi. A bylinky. A mísu s ovocem. Jinak nic. Kuchyň je tak pro mě vlastně trošku i výstavka věcí, na které moc ráda koukám, i když zrovna nevařím.
Rychlovarná konvice: V souladu s výše uvedeným pravidlem jsem rešeršovala správnou konvici snad půl roku. Maxim Velčovský zažil tohle hledání před několika lety a měl základní požadavek: žádný plast (kvůli zdraví). Já jsem tedy kritéria doplnila ještě o požadavek na krásu. A ejhle, to jsem narazila – desítky konvic, které jsou buď šílené (vypadají třeba jako pistole), nudné a nebo vyloženě ošklivé. Ale nakonec se řešení našlo – nemáme rychlovarnou konvici, ale jen konvici na indukci, která funguje podobně (velmi rychle). A vybrala jsem konvici Il Conico (design italského architekta Alda Rossiho z roku 1986) z mého oblíbeného Alessi.
Vlevo Il Conico, vpravo Pulcina.
Světový nedostatek všeho
Hodně specifický pro dnešní dobu je nedostatek všeho – dokonalý systém globální logistiky světová pandemie rozbombardovala na cimprcampr. Lednice a pračky jsou nový šafrán. Z rekonstrukce to udělalo ještě větší napětí a drama, než bychom si přáli a než by moje duševní zdraví potřebovalo. Na všechno se čeká měsíce, když zrovna potřebujete specifickou (a nebo jen konkrétní) šířku dřezu, musíte počkat. Hodně dlouho jsme tak bydleli v provizoriu. V téhle době nedokáže totiž zázraky ani nejlepší z dodavatelů a na některé věci jsme prostě čekali bez ohledu na to, s jakým předstihem jsme plánovali a objednávali.
Každá krizová situace nějak dopadne (jak se tady říká: „nějak bylo, nějak bude” a „dokud není dobře, tak ještě není konec”) a dokud nejde o život, nejde o nic. Není to úplně pravda, někdy prostě věci dobře nedopadnou a nebo se pokazí všechno, co může. Je to opruz, ale taková je doba a v kontextu světových problémů vlastně skutečně nejde o nic. Ale čekat třeba pět měsíců na truhláře, který se jenom vymlouvá a lže jak právník, to je prostě o nervy. No, o tom někdy příště.
Proto jsme byli vděční, že v téhle situaci jsme měli za zády právě SIKO koupelny & kuchyně. Ti velmi dobře komunikovali a jakmile nastal problém, hned hledali řešení. Ukázalo se, že hlavně komunikace a proaktivní přístup dodavatele bylo to, co nám dodalo na klidu a umožnilo lépe plánovat, koordinovat celý proces rekonstrukce a přizpůsobit další kroky.
V rámci naší rešerše jsme se třeba rozhodli pro Siemens, řadu iQ500. Vyšlo nám totiž, že je to řada s nejlepším poměrem cena/výkon a iQ700 měla pár funkcí, které jsme mít nemuseli („nice to have”, ale ne „must have”). Při objednávce se ukázalo, že dodání je o pár měsíců delší a proto nám pan Bednář dal alternativu. Řada iQ700 je o něco málo dražší, ale máme ji skladem. Řadu iQ500 můžeme dodat za pár měsíců, ale nejsme stoprocentně schopní říct, kdy přesně bude. Já jsem takový upřímný přístup ohromně ocenila, protože zatím všichni všechno slibovali, nic nebude problém, všechno bude. Zaplatili jsme zálohu a pak byl najednou všechno problém. V SIKO se nám tohle díky dobré a včasné komunikaci nestalo. Měla by to být samozřejmost, ale během rekonstrukce jsem zjistila, že dodavatelů, kteří komunikují férově, transparentně a zodpovědně zase tolik není. Hlavně teda ve stavebnictví, kde si všichni vymýšlí tak mistrně, že by mohli být scénáristy seriálu Věřte nevěřte.
Druhým takovým příkladem byla nehoda s kuchyňskou deskou. Keramickou pracovní desku nám dodávala společnost až ze Slovenska (POLYSTON), která se specializuje na kuchyňské desky z technického a přírodního kamene a keramiky. Montážníci ji tedy vezli z daleka a když ráno před domem otevřeli dodávku, zjistili, že špatně ukotvená deska v autě při přepravě praskla. Potřásli tedy manželovi rukou, otočili se a jeli zpět na Slovensko. Dodání nové desky mělo trvat 1 měsíc, protože se čekalo na materiál ze Španělska (uf). SIKO ale neváhalo ani minutu. Druhý den u nás byl montážník s provizorní jednoduchou bílou dřevotřískovou deskou, abychom aspoň mohli vařit a žili jsme v provizoriu, které sice není tak hezké, ale aspoň s funkční kuchyní.
Jako u každého projektu, i my jsme zažili řadu komplikací. Ale právě přístup našeho dodavatele bylo to, nám pomohlo dotáhnout rekonstrukci zdárně ke konci a bydlet ve vlastním tak, jak jsme si ho vysnili a s krásnou funkční kuchyní.
Disclaimer: Článek, který jste právě dočetli, je součástí série příběhů o tom, jak jsme hledali, kupovali a přestavovali byt, ve kterém nyní bydlíme. Jde jen o naši zkušenost, která odpovídá naší životní situaci a našemu přístupu k životu. Není to recept na pravdu a spokojený život – jen nám to zrovna vyšlo :) Tenhle článek jsem sepsala v rámci spolupráce se společností SIKO koupelny&kuchyně, která mi poskytla slevu na kuchyň.