Pouštní

Před měsícem jsem se vám svěřila s tím, že skoro nic jiného než tuhle mikinu nenosím. A zůstalo u toho, barva mi skvěle sedí, nedávno jsem si k ní v Háemku koupila ladící ponožky a o ještě nedávněji tuhle kabelku. Byl to jeden z těch mám? nemám? nákupů, kdy si člověk není jistý ničím, ani svým vlastním jménem. Orientální část mě se bohuželdík naorientovala jen a pouze na nabytí této naprosto nepostradatelné věcičky. Doufám, že mi rozumíte.

Boty tohoto typu nosí můj táta a mně se taky zalíbily, tak jsem je hledala ve 37. Anglicky se jim říká chukka boots. Ten název chukka pochází z póla (toho zvláštního perského sportu na koních, kterému ne zcela rozumím), kde je zápas rozdělen na 6 (nebo 4 nebo 8) úseků - a jeden úsek, tzv. [čaka] (či chukka) trvá 7 minut, odděluje je tři čtyři minutky dlouhá přestávka. A těmhle mým se konkrétněji říká desert boots a jsou jedinou podmnožinou chukka boots. Podobně jako chinos se staly populární po druhé světové válce, kdy si je vojáci vezli z války domů. V padesátkách se staly nepostradatelnou součástí všech tehdejších fešáků. Tyhle pouštňáky mají vždycky gumovou podrážku a jsou vždycky semišové. Kdežto "čaky" jsou z různých kůží (většinou hladkých) a podrážku můžou mít taky koženou. Hned víme víc!

P.S.: Konečně mám něco pouštního, moje extrémně vysušená a rozpálená kůže už chtěla parťáka. Pamatujete si na mou fotku z poušti?

Mikina -

Stella McCartney x adidas

Tričko -

&other stories

Džíny -

H&M

Boty -

MOSS COPENHAGEN

Ponožky -

H&M

Kabelka -

Primark

Nejradši máááám...

1. Jan. Jana mám nejradši, protože umí uvařit vajíčko naměkko (a nejen to), plete mi copy, učí mě čínsky, nechá mě ostříhat ho, hraje mi na klavír, spraví mi brýle i kabelku, vozí mě v kolečku plném listí a nevyklopí mě, hraje se mnou karetní hry, dojídá po mně, ale zároveň mi nechá poslední kousek čehokoliv, co je dobrý. A vo tom to je.

2. Čokoláda.

Jmenujte mi nějakou potravinu, která je lepší než čokoláda. Nebo nějaké jídlo. Jasně, taky mám ráda sušená rajčata, sushi, piniové oříšky, bun bo nam bo, artyčoky, guacamole, šťouchané brambory s cibulkou a parmezánem... Ale na čokoládu nic z toho [v dlouhodobějším měřítku] nedosáhne. Všechny ty

Lindor

kuličky, ty Janovy brownies (nojo, krom vajíčka umí i brownies),

Kinder Bueno

, kokosová

Ritter Sport

. Život bez nich by byl hořký a kyselý.

3. Sony Xperia Z2.

Vydrží s klidem dva dny, je voděodolná (jako ta

zet dvojka

), můžete si na ni nainstalovat aplikaci

Avocado

pro páry (můžete si tam posílat fotky a obrázky, sdílet lokaci, mít společný kalendář na randíčka a díky aplikaci i vzpomínat na ty krásné společné chvilky, ale taky můžete posílat objetí a polibky. Fakt. Když si dáte mobil na hruď, tak se partnerovi pošle virtuální objetí ve formě vibrace.) a natáčí tak kvalitní videa, že si je budete s radostí pouštět doma na telce.

4. iPhone 4.

Je stařičký, je pomalý, ale jako záložní mobil na cesty je skvělý. iPhone roky jsou podle mě úplně jinde než ty kočičí.

Jeden iPhone rok

vydá za zhruba

25 lidských

. Většině ten iPhone umře

"v padesáti"

, ale spoustě vydrží třeba i do

"pětasedmdesátky"

. Musím zaklepat na dřevo nebo zuby, tomu mému bude v červnu

"125 let"

. Často jezdím do různých zemí a občas si tam také koupím místní simku s nějakým nízkým kreditem, protože je to na smsky a volání mnohem výhodnější. Překvapivě. Nedávno jsem mu i v Primarku koupila silikonový obleček ve tvaru stromečku, přece jen už má docela křehké kosti, plus si mezi ten kryt a mobil může člověk něco dát, třeba SD kartu nebo papírek s telefonním číslem na dermatologa.

Vzpomínky na 2014

Rok 2012 byl perný a o to byl ten další pernější. Dneska vám přináším exkluzivní rekapitulaci života Boo v roce 2014! Odstátnicovala jsem. Tradičně - jako každý ze tří předchozích roků - jsem šla na svatbu. Dala jsem dohromady ultimátní seznam cestovacích věciček a pořádný seznam plážovek. Poučila jsem vás o tom, jak jsou věci z čínských shopů proklatě nekvalitní a potvrdila jsem si to ještě jednou. Vydyndala jsem si podpis od Tima Burtona. Kromě něj jsem ještě poznala Petera Dinklage /Tyrona Lannistera/ a Nikolaje Coster-Waldau /Jaimeho Lannistera/, samosebou jsem se s nimi vyfotila, stejně jako s Pohlreichem a s Rudišem. Přednášela jsem na Colours Of Ostrava v rámci PechaKucha Night Ostrava. Poprvé jsem na sebe koukala v kině - a to ve filmu České televize Obnažený národ. Natočila jsem i instruktážní videa pro déemko s Oral-B. Taky jsem pomáhala ve Wifině na České televizi děvčátkům s výběrem správné kabelky.

Loňský rok byl o cestování a to tak, že hodně. Byla jsem v Brně v únoru a pak znova v prosinci, stejně tak jsem byla v únoru i v prosinci v Drážďanech. Jela jsem poprvé v životě (díky Answearu, ach) do Polska a bylo to naprosto skvělý. Navštívila jsem na skok i Vídeň, to zas díky HUMANICu. Letěla jsem s tátou do Londýna a měli jsme se báječně. S kamarádkou jsme jely do nádherného Chorvatska. S mým milým a nejmilejším jsme si udělali výlet do Edinburghu a pak na podzim i na filmový festival v Jihlavě a ještě jsme si odskočili na šest dní do Německa (kde jsme navštívili Mnichov, Darmstadt, Tübingen, Göttingen a Mannheim - a z nich nejhezčí byly právě Tubinky). Nový rok jsme strávili v Sarajevu. Jo a tyjo! Byla jsem poprvý v životě v Americe! A to jen díky Elle, Levi's a Faltejskovi. : )

Spolupráce roku 2014? Co se týká módy, tak to bylo všemi oblíbené H&M, klasický GANT, potom Conversky, bez kterých nedám ani ránu, Footshop, Freshlabels ve spojení s Vanskami + KOMONO a Urbanlux ve spojení s TOMSkami, kapka C&A, nejskvělejší ANTIPEARLE a k tomu Swarovski, božský Nike, k tomu adidas NEO i ten adidas klasický (leč se Stellou McCartney), nesmyslné Sheinside a bezvadný FSHNRMX, trošku TOPSHOP a pracovně i blogově Answear. Taky jsem se objevila v Marie Claire (říjen 2014), v InStyle (taky říjen 2014), v Joy (červenec 2014) a ve Víkendu Hospodářských novin (21.11.2014). Pokud jde o kosmetiku, tak to byl Benefit, zbožňovaný Clinique, dále Physiogel, zlatý Michael Kors, luxusní Estée Lauder, na vlasy L'Occitane a k tomu Redken, z vůní Karl Lagerfeld a DKNY, z dekorativky klasicky MAC a z +- přírody LUSH. Elektronika, technika a podobné blbůstky mi vnesly do života mobil, sluchátka, baterky a další radůstky od SONY, rádio a sluchátka od Philips, sluchátka Happy Plugs, foťák na pár měsíců od Canonu a kompakt do života od Nikonu. U jídla a pití to byl Starbucks, měkké JoJo, perlivý Carling, závislosti-hodná Coca-Cola, šikovné Vaříme.cz a Rohlík.cz, hořkosladký Lindt, vínové Dvě deci, křupavý Mixit, mňamkové Hard Rock Café a kávová Kofila. No a pak tu ještě byly letenky od easyJetu, díky!

V roce 2012 jsem obohatila botník o 34 párů bot, v roce 2013 o 27 párů, takže letos by to mělo být 20 párů, n'est-ce pas? Tak jdeme na to. G-Star RAW polobotky, klasické žluté Timberlandy a nejklasičtější černé kožené Conversky, pískové MOSS COPENHAGEN, černé Botas 66, růžové Nike Air Max a crazy barevné Nike Sneakerboots a jedny běhací Nike Flyknit, červené gumové Conversky, batikované Conversky a jedny béžové Converse Shoreline (můj nejoblíbenější model!), Lacoste baleríno-tenisky, lakované Baťovky, chlupaté Supry, nejpohodlnější TOMSky (omg, potřebuju další), TOPSHOP na podpatku na chladnější dny, námořnické H&M botky, vyrobila jsem si kečupovo-hořčicové Vansky, koupila si o půl čísla menší bílé Asosky, ex post koupené H&M x MMM tenisky. Pokud počítám, tak jak počítám, tak mi to fakt dává tu dvacku! Pokud jsem na něco nezapomněla. To je skvělý, ne? Za rok to bude, doufejme, jen 13 párů, a v roce 2016 na mě bude mrkat už jen šest párů, pokud to půjde stejným tempem. Z toho výčtů jsem dostala 11 párů, předloni taky 11 párů, před-předloni jen 9 párů. Co to znamená? Že nakupuju míň bot, hurá! Jo a předloni jsem zapomněla na Mares ploutve, ale ty se asi nepočítají jako plnohodnotné boty.

A ta nejkrásnější věc roku 2014? Dali jsme se dohromady s nejlepším mužem na světě, co umí snad úplně všechno, výčtem bych vás jen unavila. Čau Honzi! : )

Cesta snů

Bosna. Předevčírem jsme se vraceli ze Sarajeva. Vyrazili jsme kolem deváté ráno, uprostřed (krátké) bosenské dálnice jsme se sešli s jedním známým, který nám dal čtyři lahve domácí rakije. Švestkovici, hruškovici a dvě jablkovice. Stále jsme předjížděli auta z různých koutů Evropy, od Švédska přes Itálii až po Španělsko. Všichni byli v Bosně oslavit Nový rok, to se dá pochopit, nejlevnější alkoholy i cigarety na celém Balkáně. A všichni se vrací do svých zemí v neděli čtvrtého, to se taky dá pochopit, my si pro návrat vybrali stejný den. Asi 10 km před hranicemi si říkáme, jak jsme bezvadně všechny předjeli, jak už nás nemůže potkat nic zlého, ani policie nás nezastavila, všechno super. Po pěti minutách nám ale úsměvy zmrzly. Kolona. Ne jen tak ledajaká. Pětikilometrová. Alespoň tisícovka aut. Co teď...

Rozhodli jsme se střihnout to přes městečko sousedící se silnicí jako spousta dalších "chytrých" řidičů, správně by se to nemělo, je to docela nefér vůči tisícům lidí trápících se v autech. Samosebou nás u hranic policie poslala zpět a ještě se na nás moc hezky usmáli. Zastavili jsme na parkovišti supermarketu asi 50 metrů od hranic koupit si alespoň vodu, abychom nevyschli. Když už jsme chtěli jet zpět a zařadit se na tisíciprvní místečko, tak nám jistý dědeček v padesát let starém Golfu nechal prostor zařadit se před něj. Say whaaat. Neváhali jsme ani vteřinu. Nikdo si toho nevšiml, ačkoliv policie byla jen o pár metrů dál. Bosenské hranice jsme přejeli ani ne za deset minut.

Země nikoho. Mezi bosenskými a chorvatskými hranicemi je kilometr a půl ničije zemlje, tedy země nikoho. A uprostřed je most přes řeku Savu, která tyto dva státy dělí. Na mostě jsme se po čtvrt hodině čekání a sunutí se šnečím tempem rozhodli vystoupit a nabídnout dědovi v Golfu za námi za jeho dobrý skutek flašku rakije. "Moc děkujeme, že jste nás pustil!" "Ale prosim vás, to je dobrý, já rád." "Přijal byste za to jednu domácí slivovičku?" "Co vás nemá, já nic nepotřebuju!" "Máme v autě čtyři kousky, přitom jsme jenom tři, jak víte, smí se jen jedna flaška tvrdého na hlavu..." "A tak když jinak nedáte!" Vrátili jsme se do auta pro tu slivovici a šli mu ji dát. Když v tom děda: "Víte co? Dejte mi ji a já vám ji převezu přes hranice a pak vám ji vrátím." "Dědo, neblbněte a jen si ji doma užijte!"

Chorvatsko. Osm stupňů, úplná nádhera po sarajevských nocích, kdy teploměr ukazoval neskutečných -23°C. Pauzička, kafíčko venku v mikině, na čtvrtého ledna docela impozantní. Rozhodování se, jestli pojedeme přes Maďarsko a Slovensko, nebo raději klasicky přes Slovinsko a Rakousko. Zkontrolovali jsme počasí a předpověď na pozdní odpoledne, večer a noc nebyla nikde úplně sluníčková, meteorologové strašili s hrozivým sněhem a ledem úplně všude, takže babo, raď. Hodili jsme si mincí a volba padla na Maribor a Vídeň. Slovinsko. V pohodě, rychlý, ani jsem nepostřehla, že jsme tam byli, asi jsem to celé prospala.

Rakousko. No a tady konečně přichází shitstorm. Nejdřív se to zdálo jako nevinný snížek, poté jsme se pomalu začali děsit sněhu hromadícího se po stranách dálnice. Po hodině prudkého a létavého sněžení jsme zastavili v Oldtimeru, abychom se posilnili česnečkou a guláškem. Ještě jsme se probili sněhem k benzínce zásobit se Red Bully. A sakra. Všimli jsme si Italů, kteří na své pneumatiky svého auta začali dávat řetězy. No, šlo opravdu do tuhého. Pokusili jsme se shrnout tu obrovskou vrstvu sněhu, co se nám na autě nahromadila za tu necelou hodinku. Vyrazili jsme zas na cestu. Led. Brzdit moc nešlo, museli jsme jet 30-40 km/h, což na dálnici není úplně obvyklý, ale opravdu přes ten sníh nebylo vidět nic a stejné tempo měli i řidiči před i za námi. Rolby jenom v protisměru, jako bychom je my nepotřebovali nebo co. Každých dvacet kilometrů jsme potkali nějaký převrácený autobus a kolem něj policii nebo červenou Alfu Romeo na zádech a nad ní stojícího policistu s baterkou, který svítil do lesa a něco (někoho?) hledal. Nic příjemného, ale stačí chvilka nepozornosti a byli bychom na zádech taky. Z té vánice se mi motala hlava, sníh nepadal jenom dolů, ale i do stran a občas dokonce i nahoru, vždycky ale přímo proti nám. Tohle bude asi konečná... Bílá tma. Nejhorší je jet první, nemít před sebou žádné auto. Sníh se furt obracel a člověk vůbec netušil, kam jede. Naštěstí nás nějaký Polák předjel, takže jsme desítky kilometrů jenom následovali jeho červená světla spásy.

Česká republika. Konečně. Projet Rakousko nám trvalo nejdéle v celé historii všech našich výletů na Balkán, ale přežili jsme to ve zdraví. V ČR jako by se nechumelilo. Doslova. Od Brna do Prahy nás čekala krásná a prázdná dálnice, což se ovšem o cestě z hranic do Brna říct nedá, to byl opět sněhový mordor. Domů jsme přijeli po druhé v noci po krásných 17 hodinách a 1080 km. Tak zas příště.

Kabát - Mango

Mikina - H&M

Šála - Zara

Džíny - H&M

Kabelka - H&M

Boty - Peko

Prsten - ANTIPEARLE

Brýle - Ray Ban