Sandra Kisić

Bosna. Předevčírem jsme se vraceli ze Sarajeva. Vyrazili jsme kolem deváté ráno, uprostřed (krátké) bosenské dálnice jsme se sešli s jedním známým, který nám dal čtyři lahve domácí rakije. Švestkovici, hruškovici a dvě jablkovice. Stále jsme předjížděli auta z různých koutů Evropy, od Švédska přes Itálii až po Španělsko. Všichni byli v Bosně oslavit Nový rok, to se dá pochopit, nejlevnější alkoholy i cigarety na celém Balkáně. A všichni se vrací do svých zemí v neděli čtvrtého, to se taky dá pochopit, my si pro návrat vybrali stejný den. Asi 10 km před hranicemi si říkáme, jak jsme bezvadně všechny předjeli, jak už nás nemůže potkat nic zlého, ani policie nás nezastavila, všechno super. Po pěti minutách nám ale úsměvy zmrzly. Kolona. Ne jen tak ledajaká. Pětikilometrová. Alespoň tisícovka aut. Co teď...

Rozhodli jsme se střihnout to přes městečko sousedící se silnicí jako spousta dalších "chytrých" řidičů, správně by se to nemělo, je to docela nefér vůči tisícům lidí trápících se v autech. Samosebou nás u hranic policie poslala zpět a ještě se na nás moc hezky usmáli. Zastavili jsme na parkovišti supermarketu asi 50 metrů od hranic koupit si alespoň vodu, abychom nevyschli. Když už jsme chtěli jet zpět a zařadit se na tisíciprvní místečko, tak nám jistý dědeček v padesát let starém Golfu nechal prostor zařadit se před něj. Say whaaat. Neváhali jsme ani vteřinu. Nikdo si toho nevšiml, ačkoliv policie byla jen o pár metrů dál. Bosenské hranice jsme přejeli ani ne za deset minut.

Země nikoho. Mezi bosenskými a chorvatskými hranicemi je kilometr a půl ničije zemlje, tedy země nikoho. A uprostřed je most přes řeku Savu, která tyto dva státy dělí. Na mostě jsme se po čtvrt hodině čekání a sunutí se šnečím tempem rozhodli vystoupit a nabídnout dědovi v Golfu za námi za jeho dobrý skutek flašku rakije. "Moc děkujeme, že jste nás pustil!" "Ale prosim vás, to je dobrý, já rád." "Přijal byste za to jednu domácí slivovičku?" "Co vás nemá, já nic nepotřebuju!" "Máme v autě čtyři kousky, přitom jsme jenom tři, jak víte, smí se jen jedna flaška tvrdého na hlavu..." "A tak když jinak nedáte!" Vrátili jsme se do auta pro tu slivovici a šli mu ji dát. Když v tom děda: "Víte co? Dejte mi ji a já vám ji převezu přes hranice a pak vám ji vrátím." "Dědo, neblbněte a jen si ji doma užijte!"

Chorvatsko. Osm stupňů, úplná nádhera po sarajevských nocích, kdy teploměr ukazoval neskutečných -23°C. Pauzička, kafíčko venku v mikině, na čtvrtého ledna docela impozantní. Rozhodování se, jestli pojedeme přes Maďarsko a Slovensko, nebo raději klasicky přes Slovinsko a Rakousko. Zkontrolovali jsme počasí a předpověď na pozdní odpoledne, večer a noc nebyla nikde úplně sluníčková, meteorologové strašili s hrozivým sněhem a ledem úplně všude, takže babo, raď. Hodili jsme si mincí a volba padla na Maribor a Vídeň. Slovinsko. V pohodě, rychlý, ani jsem nepostřehla, že jsme tam byli, asi jsem to celé prospala.

Rakousko. No a tady konečně přichází shitstorm. Nejdřív se to zdálo jako nevinný snížek, poté jsme se pomalu začali děsit sněhu hromadícího se po stranách dálnice. Po hodině prudkého a létavého sněžení jsme zastavili v Oldtimeru, abychom se posilnili česnečkou a guláškem. Ještě jsme se probili sněhem k benzínce zásobit se Red Bully. A sakra. Všimli jsme si Italů, kteří na své pneumatiky svého auta začali dávat řetězy. No, šlo opravdu do tuhého. Pokusili jsme se shrnout tu obrovskou vrstvu sněhu, co se nám na autě nahromadila za tu necelou hodinku. Vyrazili jsme zas na cestu. Led. Brzdit moc nešlo, museli jsme jet 30-40 km/h, což na dálnici není úplně obvyklý, ale opravdu přes ten sníh nebylo vidět nic a stejné tempo měli i řidiči před i za námi. Rolby jenom v protisměru, jako bychom je my nepotřebovali nebo co. Každých dvacet kilometrů jsme potkali nějaký převrácený autobus a kolem něj policii nebo červenou Alfu Romeo na zádech a nad ní stojícího policistu s baterkou, který svítil do lesa a něco (někoho?) hledal. Nic příjemného, ale stačí chvilka nepozornosti a byli bychom na zádech taky. Z té vánice se mi motala hlava, sníh nepadal jenom dolů, ale i do stran a občas dokonce i nahoru, vždycky ale přímo proti nám. Tohle bude asi konečná... Bílá tma. Nejhorší je jet první, nemít před sebou žádné auto. Sníh se furt obracel a člověk vůbec netušil, kam jede. Naštěstí nás nějaký Polák předjel, takže jsme desítky kilometrů jenom následovali jeho červená světla spásy.

Česká republika. Konečně. Projet Rakousko nám trvalo nejdéle v celé historii všech našich výletů na Balkán, ale přežili jsme to ve zdraví. V ČR jako by se nechumelilo. Doslova. Od Brna do Prahy nás čekala krásná a prázdná dálnice, což se ovšem o cestě z hranic do Brna říct nedá, to byl opět sněhový mordor. Domů jsme přijeli po druhé v noci po krásných 17 hodinách a 1080 km. Tak zas příště.

Kabát - Mango

Mikina - H&M

Šála - Zara

Džíny - H&M

Kabelka - H&M

Boty - Peko

Prsten - ANTIPEARLE

Brýle - Ray Ban