Před necelým měsícem jsme s Janem vzali Mášenku a nasedli do vlaku. Vlak měl výluku, tak jsme jeli chvíli i sto let starým autobusem, vystoupili už-ani-nevím-kde (jo, vlastně vim, v Měchenicích - když je v Praze abnormální hic, chodím k vodě až do Měchenic...) a šli nějakých patnáct kilometrů ke krásné vyhlídce Máj. Brodili jsme se vcelku studeným jezem (a zpívali u toho Jez od Banjo Bandu Ivana Mládka, von ví, že šumí les, že v dáli hárá pes, že kvete bílý bez a že mostem cloumá rez, ale nevšimne si, že se blíží jez, jez, jez), běhali s Mášou sem a tam (a sdíleli s ní svou svačinu), zastavovali se u lesních studánek (a recitovali si Sládkovu Lesní studánku, však víte, znám křišťálovou studánku, kde nejhlubší je les...) a měli se rádi a nejradši! Taky jsme našli jednu loďku a chtěli si ji nenápadko přivlastnit, na zastávce Jílového u Prahy zavzpomínali na to, jak si tam předloni ve vlaku Jan zahrál s Wabi Daňkem, užívali si jednoho z posledních teplých dní a usmívali se při západu slunce. Lahoda!
