Před pár lety jsem chodila s jedním chlapcem, znáte to, láska převeliká. To jsme tak jednou trávili víkendové odpoledne u nich doma a prohrabávali staré krabice a hle - on z jedné vytáhl naprosto božský prsten. Hned se mi rozzářily oči! "Chceš ho?" - "Jooooooo!" a měla jsem ho. Tehdy jsme si mysleli, že je to prostě jen nějaký nahodilý prsten z nahodilé staré krabice, ale časem jsme zjistili, že to byly vlastně krabice se starými věcmi z divadla, kterých se jeho babička, akademická malířka, zbavovala. Časem jsem zjistila další věc, není to jen tak nějaký pouťový prsten - pochází z Toleda, je taušírovaný pravým zlatem, je z šedesátých let a já jsem z něj nadšená každým dnem víc a víc, nosím ho denně už dobrých pár let.
Nevěřili byste, jako překvapení na mě čekalo před dvěma měsíci doma, když jsem se vrátila z práce. Pro změnu staré krabice tentokrát prohledávala moje maminka a vytasila pár desítky let starých šperků. Mezi nimi byl skoro identický (ale o něco větší) zlatý prsten s ptáčkem. Starý asi padesát let. Zvláštní náhoda, že? Děda ho přivezl babičce z Toleda, spolu s broží ve stejném stylu - nejsem (Katka) brožová, tak je stále u mámy ve šperkovnici - narozdíl od prstenu, který nesundavám. Prstenů jste si možná všimli už v nějakém outfitovém příspěvku, třeba jste jim nepřikládali pozornost, ale já je nosím pořád: v LV a v Berlíně a v Chorvatsku a s ptáky a v metru a ve Fusionu a v Gantu a na Pohořelci a na Příkopech a jako kulisa a s kůží... Až budu velká, založím si kavárnu U dvou prstenů s Quentinem z Montargis.