Dlouhá léta jsem nechápala, co kdo na těch makronkách vidí, vždycky mi děsivě slepily pusu a zuby. Ale jak to tak bývá u spoustu věcí /a u mě obzvlášť/, čas od času jsem je ochutnala, abych se přesvědčila, že mi stále nejedou, až mi najednou opravdu zachutnaly, a tak jsem se rozhodla se je naučit sama vyrobit. No, sama úplně ne, zašla jsem si na kurz do cukrárny St. Tropez. Teď se po nich můžu utlouct /mimochodem, pokud víte, jak vznikl výraz 'utlouct se po něčem', budu ráda, když mě zasvětíte/. Na začátku jsme si povídali s paní majitelkou Michaelou Nosálovou, která nás zasvětila do historie této rozkošné pražské cukrárny, říkala nám, jak často létá do Francie a zas jak často létají francouzští majitelé do Prahy, co se jak vyrábí a tak vůbec. A taky jsme si spolu s účastníky kurzu a paní majitelkou povzdechli nad (ne)kvalitou a tedy i cenovým nepoměrem u jiných cukráren, které hrají na kvantitu na rozdíl od St. Tropez. U mě holt vítězí ta kvalita, jak u oblečení, tak u jídla. Raději si koupím jedno kvalitní tričko z bavlny s vysokou gramáží, než abych si pořizovala tři průhledná trička z polyesteru a čouhajícími nitěmi všude. To platí i u jídla, i tam si ráda připlatím za kvalitní suroviny a dobře odvedenou práci. A i ten malý dortík zasytí víc než kdejaký větrník!
Celým kurzem nás provázel Francouz Christoph a během celých čtyř hodin jsme neustále ochutnávali a ochutnávali. Od kandovaných okvětních lístků fialek a růží přes vánoční poleno, vánoční cukroví /pistáciové linecké!/ a kandované kaštany až po čokoládu Valrhona, která se IHNED stala mou nejoblíbenější na celém širém světě. Mléčná byla parádní, hořká dokonalá, bílá bezvadná, ale ta Dulcey! Chci mít doma kilogramy této blonďaté čokolády, která vznikla omylem přepálením bílé, ach. Platilo tu víc než kdy jindy pravidlo 'jaký si to uděláš, takový to máš' - s tím, že to byla kolektivní práce. Takže třeba já, neschopná vymačkávat těsto, které nakonec bylo díky mně naprosto všude, jsem raději pak hledala makronkové polovičky do páru a slepovala. : ) Vyrobili jsme marcipánové a malinové makronky z hory mandlové mouky a bílků, bylo jich dohromady asi 300! A nás účastníků kurzu bylo šest. Takže si spočítejte, kolik jsme si jich v krabici odnesli. A na kolik dní mi vydržely, když u nás byla domácí spotřeba v průměru pět kousků na den. Všechny byly krásně kulaté (některé trochu šišatější, omlouvám se všem), hladké a bez prasklin a hrbolků, křupavé a lahodně se rozplývající na jazyku. Vůbec nelepily jako ty, které jsem měla čest ochutnat! A ani nebyly tak sladké! Hrozně ráda bych ochutnala i čokoládové a karamelové, tak snad příště. Kurz nelze než doporučit všem.
Teď toužím po kurzu pilířů francouzské cukrařiny, abych se naučila pořádně vyrábět ty nejlepší croissanty, quiche a briošky. Podle mě je to úplně skvělý dárek k Vánocům (narozeninám a tak dále), který snad každému, kdo rád vaří a peče, udělá radost. Třeba si to tu můj Děda Mráz přečte, mrk mrk! : )