Buffalo Bill

Je středa, je patnáctého února, je rok 2012, venku sněží, bolí mě břicho, svědí mě podkolenní jamky, rozbila jsem /nechtěně/ N9, mám tu pět litrů moštu (a pokušení vypít to najednou)... a to všechno může znamenat jedinou věc: POTŘEBUJU NOVÝ BOTY. Jo, boty řeší každý problém, aneb když máš srdce zjihlé, když máš potíže, kup si nový boty, kup si lanýže. A hlavně zůstaň v pohodě.

Včera jsem si v Drážďanech koupila tyhle Buffalo kráááááááásky. Hrozně mi vadí, když někdo mluví o botách jako o kráskách. Nebo jim dokonce dává jména. Ale co já vím, já tomu nerozumím, třeba mi za dva roky budou trůnit v botníku kočičky, krásky, Irenky, Emičky, Pepičky, Barunky, Ivanky, Aničky, Marušky, Silvinky, Lindičky, Zuzanky, Verunky a bůh ví, jaký ještě. Prozatím tu mám nějaký ty Conversky, Martensky, Kedsky a lodičky/baleríny z *doplň libovolný obchod* a jsem spokojená.

Květiny made in China.

Nejspíš. Neptala jsem se na zemi původu. Ze Sarajeva totálně vymizely čínské obchody, byly odsunuty až na kraj města, kde je jich zato požehnaně. Jak vybrat ten pravý? Před jedním naštěstí byly ty květiny vystavené, tak jsem asi deset kousků vybrala, ale platit jsem musela jít dovnitř. To vám byl puch, vážení! Takový ten ošklivý plastový zápach, třeba to někomu voní, co já vím. No, byla jsem lehčí o nějakých (v přepočtu) sto korun a o hromadu kytek těžší. A teď jak je tu mám, tak je mi skoro líto je nějak oškubat (tedy spíš ostříhat) a dál využít. Co myslíte, znásilnit ty květiny úpravou nebo je nechat rozjasňovat mi mé dny, když už mi ty živé kytky nevydrží?

P.S.: doufám, že tu jedinou pravou poznáte. Aspoň podle květináče.