V červenci jsme si udělali jednodenní výlet z Málagy na Gibraltar. Na Gibu je docela nesmysl zůstávat/přespávat, nedoplatili byste se. Bus z Málagy do stanice La Línea, která je ještě ve Španělsku, ani ne pět minut pěšky od hranic. V hraničním domečku už začíná ta pravá Anglie, britský přízvuk tamějšího officera mě po třech týdnech (mé milované!) španělštiny zvláštně rozzářil, bylo to tak nečekaný a prostě pěkný. Nechali jsme si s Janem dát do pasu razítko na památku - lepší suvenýr než opička na gumě, žejo - a vstoupili jsme na britské území. Na sakra turistické britské území. Španělé si sem jezdí nakoupit levnější tabák bez daně, Britové trávit dovolenou "doma", leč v nečekaně hezkém počasí a ostatní turisti jdou na opice. Obchody jsou tradičně britské, od Topshopu přes M&S a F&F až po Morrisons. Většina se nachází na Main Street a tu nemůžete minout. Ulice na Gibraltaru mají krásné a tradiční názvy, od Churchillky u hranic, přes Castle Street, kudy jsme zcházeli z kopce do centra, pak Devil's Gap Road se schody pomalovanými červenou, bílou a modrou - no prostě Union Flag - už od referenda z 1967 (přezdívá se jim taky Union Jack Steps nebo Referendum Steps) až po ulice různých sirů a královny. Na hranicích dostanete i mapu a různé letáky (včetně jednoho o tom, jak se chovat u makaků a proč je nekrmit), takže se na Gibu rozhodně neztratíte.
Pláží je na Gibu šest a čtyři z nich jsou písečné. My jsme moc necítili touhu plácat se někde s tunou turistů, tak jsme vyrazili za makaky. Lanovka byla nejen předražená, navíc se na ni čekala dvouhodinová fronta, tak jsme vyrazili pěšky. V těch 45°C na slunci to možná nebyl nejlepší nápad a už v půlce cesty jsme měli všechnu vodu vypitou, ale stálo to za to. Byli jsme na té cestě úplně sami. Stoupali jsme výš a dál, až jsme potkali dva místní náctileté cyklisty, kteří zrovna odpočívali, tak jsme se s nimi dali do řeči. Ptali jsme se jich, jaký je život na Gibu a oba ve stejnou chvíli vykřikli: "HOT!" a s tím jsme nemohli nesouhlasit. A taky je to prý krom vedra docela i nuda, mají tam akorát jedno kino, fitko, lední bruslení a bowling, za zábavou proto jezdí raději do Španělska. Jeden z kluků španělsky uměl, druhý ne, chodí tam na britskou střední a na Gibu přece španělštinu nepotřebují, na vysokou školu je rodiče pošlou do Anglie. Kam jinam, na Gibraltaru žádná není... Ale letos v září se otevírá! University of Gibraltar vznikla po vzoru University of Seychelles a třeba rodiče nechají kluky tam, kdo ví. Pak jsme si povídali chvíli o opicích a dalších krásách Gibraltaru, které už je překvapivě moc neberou, a bylo to super. Podobně jako razítko v pase je i povídání si s místňáky hezkou vzpomínkou.
Dorazili jsme ke schodům a asi hodinu po nich stoupali a potkávali makaky. Většina byla v pohodě, nechala nás projít, ale před jedním obrovským a zlým makakem jsme museli uhýbat, jinak by nám nejspíš ošklivě ublížil. Schodů bylo přes 1500, pokud máte strach z výšek, tak pro vás rozhodně nejsou, na oficiálních stránkách píšou, že u tohoto výstupu je difficulty: hard, ale nic z toho jsme my nevěděli, tak jsme šli. A šli. Já jsem byla úplně rudá, nějak mi to sluníčko stouplo do hlavy, ale pak jsme si uvědomili, že jsme na sebe vlastně pyšní. Za á jsme nějakou tu korunku (euříčko) ušetřili, a to se dycky hodí, mámo, a za bé jsme ve vedru vylezli na kopec a to se taky počítá. V infocentru nad lanovkou jsme se zeptali, kudy nejlépe dolů, paní nám poradila dvě trasy, tak se ptám no a co schody, tak ona na mě holka jedna bláznivá, na schody se opovažte jít, v tomhle vedru byste z nich nejen spadli, ale taky byste dostali infarkt a my ajajaj, no my po těch schodech přišli, tak se paní chytla za hlavu a za srdce, panečku skákavá, to mi, mládeži, ani neříkejte... Ale zvládli jsme to a přežili jsme! Bez úhony.
Makakové vůbec nejsou takoví kámoši, jak jsem si představovala. Doufala jsem, že odejdeme s bezva fotkami Sandry a Jana s opičkami na ramenou a jak se mazlíme s opičími miminky, ale místo toho nás čekaly zavšivené nespokojené opice, kolem kterých lítalo více much než u kdejaké hnědé muší dobroty. Makakové jsou ale na skále, která je přírodní rezervací, úplně všude, to se jim zas upřít nedá. Mámy tahají dětem vši ze srsti, jiné opice kradou lidem igelitové a papírové tašky - jo, fakt si je tam neberte a rozhodně je před opicemi nevytahujte, pokud chcete odjet jako živí a zdraví majitelé svého nedávno koupeného nového majetku. Viděli jsme opice ukrást velikánskou tašku plnou jídla, jejíž obsah si pak zas kradly navzájem a cpaly to do sebe hlava nehlava. Za krmení jsou gigantické pokuty, takže... opovažte se. Makaků je tady na skále - takže vlastně na celém Gibu - něco málo přes 300, my jsme jich viděli tak 50. Bylo takové vedro, že se ani jim prý nechtělo z úkrytů a stromů. Starají se o ně místní veterináři a denně dostávají spoustu čerstvého ovoce, zeleniny, semínek a vody, sami se pak krmí různými listy, olivami, kořínky a květinkami. Každá opice má v sobě mikročip a navíc jim vytetují i číslo, aby je mohli s jistotou poznat. Věděli jste, že Gibraltar je jediným místem v celé Evropě, kde se vyskytují opice ve volné přírodě?
P.S.: Pokud tam pojedeme ještě někdy, tak vyzkoušíme (nejen vrakové) potápění, je to tam prý krásný!
