Od minulého článku, kdy jsem psala o tom, jak je důležité vzít si advokáta (nejen při koupi bytu, ale i za manžela), uběhla nějaká doba. Odmlčela jsem se proto, že jsme postupně přešli z fáze nákupu bytu k fázi jeho rekonstrukce. A to je úplně jiný sport, to vám teda řeknu.
Nechceme bydlet ve vizualizaci!
Předně, jak jsem radila, že si máte vzít ke koupi právníka, tak to stejné slovo od slova platí ve vztahu k rekonstrukci o architektech. Jako u každé investice do vlastního bydlení, i my se potřebujeme co nejdříve nastěhovat. Proto jsme nechtěli moc čekat na to, až si architekti dokreslí věci, které my stejně máme rozhodnuté. Kamarád kupuje byt v Dejvicích, klíče převzali v říjnu a čekají do půlky února, než jim architekt předá dokumentaci k vybraní zhotovitele – prý ta kreativní stránka chvíli trvá. Do té doby se s bytem nic moc neděje a vlastně nejde ani vybrat stavební firmu. A když si člověk už konečně může vybrat stavební firmu, trvá to další dobu a obvykle taky nemůže začít hned. Dělníci obvykle nastoupí za pár týdnů (v lepším případě) nebo za pár měsíců (realisticky). To nám přišlo šílené.
Taky jsme byli trošku skeptičtí, do jaké míry architekti dokážou od stolu vytvořit funkční domov. Hodně vizualizací vypadá geniálně na obrázku, ale neuměli jsme si představit, že by se v tom dalo pohodlně bydlet. Můj muž při procházení Pinterestu často říkal věci jako: „Zlato, já chci smět projít aspoň někdy po bytě třeba v trenkách. Tohle je výhradně na košili s kravatou.“
Nejde mi do hlavy taky jedna věc – co udělají lidi s těmi věcmi, které měli před tím, než se do vizualizace nastěhovali? Nechají všechny dosavadní oblíbené věci před dveřmi nového bytu? My některé naše věci nechceme opustit. Kromě toho, že je máme rádi, by nám to přišlo jako neekologické plýtvání. Konkrétně myslím hlavně na obrazy, ale třeba i na oblíbený otoman od Hay, který jsem nedávno úplně zázrakem vyblešila, petrolejová křesílka, lampičku od Artemide nebo měkký ušák na čtení.
Interiéroví designéři (pro nás) nezafungovali
Nechali jsme si od architektů v červnu tedy vyřešit půdorys a nové dispozice. Báli jsme se, že by nám některé věci utekly – jak velké mají být pokoje, kam se mají otevírat dveře, kam je praktické umístit kuchyň. Design bytu jsme ale chtěli mít už víc pod dohledem a maximálně spolupracovat s interiérovými designéry. Ty jsme zkusili dva, ale nakonec jsme ani s jedním neměli štěstí: V jednom případě se nám nezdála práce moc dobře odvedená, v druhém jsme se úplně nenaladili na stejnou komunikační vlnu.
A my sami jsme to nezvládli
Takže jsme se do designování a vybírání materiálů pustili sami. Začali jsme od podlahy a k tomu jsme přibrali kuchyň, koupelnu a dveře (dřevěná špaletová okna jednoznačně zůstávají). Přišlo nám, že tohle jsou klíčové prvky, které musíme vyřešit a provázat tak, aby spolu ladily. V tomhle kontextu jsem navázala spolupráci s profíky v jednotlivých oblastech a ti se o nás perfektně starají – vysvětlují výhody a nevýhody jednotlivých řešení, materiálů a jejich kombinací. O těch nasbíraných zkušenostech a o tom, jak to vše dopadlo, se ještě rozepíšu v budoucnu.
Přesto jsme ale věděli, že potřebujeme víc a víc informací. Postupně jsme zjišťovali (z internetu i od kamarádů), co všechno nevíme, a upřímně – neumím si představit, že bych třeba stavěla dům a řešila ještě tepelná čerpadla, krytinu střechy a nebo se musela rozhodovat mezi dřevostavbou a zdmi z ytongu. Jenom rekonstrukce bytu je pro mě technologicky, asi jako bych stavěla raketu.
Co jsme zjistili od jiných architektů?
Máme to štěstí, že je kolem nás řádka architektů, kteří s námi čas od času některé věci probrali. A bylo to třeba i nějak takhle.
Jednoho dne se mi přes Facebook ozval nějaký pán s tím, že je architekt a líbí se mu, jak píšu o hledání a nákupu bytu. Pozval mě i mého muže k nim domů na kafe a jestli chceme, rád nám dá několik tipů, co si při rekonstrukci hlídat. Uznávám, že jsme se trošku ostýchali, přece jen jedna věc je online svět a jedna věc je potkávat se s cizími lidmi a jejich rodinami jen tak a diskutovat o tom, jak máme bydlet.
Na druhou stranu, život má být dobrodružství a když je příležitost, je potřeba ji využít. Ukázalo se, že pan architekt i s celou rodinou (manželka moc milá advokátka a dvě akční děti kolem 10 let) jsou nám vlastně hodně podobní s jediným rozdílem – mají před námi 10 let náskok. To pro nás znamenalo, že uslyšíme, co funguje, co nefunguje… A třeba některé chyby nebudeme muset odžít na vlastní kůži. Kafe a prohlídka bytu trvaly asi 3 hodiny, neuvěřitelně jsme se nasmáli a taky jsme dostali asi tak 250 tipů, co si hlídat, jak o bytu a žití v něm přemýšlet a kudy bychom se měli při rekonstrukci vydat (k tomu taky více později).
Z téhle jedné návštěvy se pak vyklubala společná prohlídka našeho bytu i jejich nového bytu (který také nedávno koupili a teď intenzivně rekonstruují). Jsem moc ráda, že tohle všechno proběhlo, protože jsme si uvědomili, co všechno se dá během rekonstrukce dokázat. A co taky bychom mohli při rekonstrukci pokazit.
Že byl funkcionalismus geniální?
Když už jsme u toho večeření, kamarádka Markéta nás jednou pozvala k ní domů na perfektní dýňovou polévku (podzim mimo jiné miluju i pro nadbytek dýní a všechny pokrmy s ním související), a tak jsme všichni spolu s jejím mužem (shodou okolností teoretik architektury) rekonstrukci bytu taky probrali. Vysvětlil nám řadu principů funkcionalismu, o kterých jsme neměli tucha a shrnul, v čem nefunguje v současnosti a v čem je dnes naopak geniální. Pro toho, kdo v posledním roce nebyl ve vile Tugendhat a nebo není z oboru, tak jen namátkou:
Hygiena byla pro lidi ve 20. a 30. letech extrémně důležitá, byla to doba objevů virů, bakterií, ale i léků a obecně lékařského pokroku. Proto třeba některé domy měly vlastní místnost pro karanténu v případě nemoci jednoho z členů (jak moc by se to asi hodilo dnes?!).
Funkcionalismus nejsou jen luxusní vily, naopak – spousta domů (a náš je jeden z nich) byl stavěný pro chudší lidi. Šlo tedy o menší byty a proto bylo potřeba prostory opticky zvětšit. Taky proto se prý používaly v interiéru chromované prvky: pochromované železné trubky jsou subtilní a věci a prostor se v chromovaném povrchu odráží.
Okna jsou někdy až extrémně tenká a netěsní, na to je potřeba dávat pozor, protože v některých domech byla nakonec zima.
Třetí generace
Po večeři jsme dostali k dezertu (byly to čokoládové kuličky a čaj) ještě jednu radu: „Proč neoslovíte vnuka toho architekta, který dům v 30. letech projektoval? Je to třetí generace architektů, třeba by vám mohl něco poradit.“ Aby bylo jasno: tomuhle „vnoučkovi“ už teď táhne na 70 let a je to důstojný a významný český architekt. Říkala jsem si: „No ten asi tak bude zvědavý na tu naši 2+1 před reko.“ Zcela bez šance. Ale přesto jsem mu zkusila napsat a pozvala ho k nám.
Ukázalo se, že pan architekt pečlivě mapuje dědečkův odkaz a u nás v domě ještě nikdy nebyl. Pozvání tedy přijal a strávili jsme spolu hodinu u nás, probírali jsme změnu dispozic (kterou posvětil) a nechali si vyprávět, jak se v 20. a 30. letech stavělo. Zároveň ale i oprávněně postřehl, že řada těch následných úprav celého domu není ideální a ten povzdech se týkal hlavně plastových oken v některých bytech. Včetně toho našeho – do vnitrobloku máme bohužel plastová okna a plastové dveře, ale to zkusíme vyřešit ve druhé fázi.
Při této příjemné návštěvě nám došla jedna klíčová věc: Koupili jsme starý byt v domě s obrovskou architektonickou historií a hrozí nám, že z něj uděláme esteticky sterilní byt jakoby v novostavbě. Uvědomili jsme si, že jsme si možná ukousli moc velký kousek a potřebujeme odborníka, který dokáže vše správně pospojovat tak, aby duch starého krásného bytu fungoval i v 21. století.
A zpět ke kreslícímu prknu
Po téhle anabázi jsme se ozvali zpět našemu „původnímu“ architektovi, který nám připravil půdorys a dispoziční řešení, jestli by nedotáhl dokumentaci do finální fáze s vizualizací. Vybrali jsme si ho ze dvou důvodů: Jednak se nám od začátku jeho návrhy líbily nevíce a přišlo nám, že v jeho projektech se dá žít – a přitom jsou nádherné. A zadruhé: Když jsme s ním byli na úvodním setkání, celou hodinu jsme se vlastně jen smáli. Ano, ano, my jsme nakonec vybrali architekta především podle toho, že jsme se s ním dobře nasmáli a našli krom řeči i společný humor.
Nakonec jsme moc rádi, že jsme si architekty na řešení rekonstrukce najali. Jsou to totiž takoví naši mentoři, kteří nás celým procesem rekonstrukce docela umně provádí. Kde potřebujeme držet za ruku, tam nás vedou, kde naopak můžeme mít volnost, tam nám ji dávají. Jestli váháte, tady jsou důvody, proč jsme si architekta najali my.
Architektovi pod rukama prošly desítky a stovky návrhů. Nám jeden (spíš půlka).
Architekt myslí (a ptá se) na věci, které by nás nenapadly.
Architekt domyslí, co potřebujeme teď, ale i to, co budeme potřebovat za pět/deset let.
Architekt vidí potenciál v dispozicích, který nám by vůbec nedošel.
Architekt udrží jednotnou koncepci (snad ducha či styl) celého bytu. Naše znalosti ze seriálů na Netflixu se jeho zkušenostem – překvapivě – nevyrovnají.
Architekt zná materiály a ví, jak je kombinovat a používat tak, aby to prakticky i esteticky dávalo smysl.
Architekt má lepší pozici oponovat stavební firmě v tom, co jde (zachovat fabiony) a přes co nejede vlak (nová plastová okna).
Architekt dokáže zakomponovat nábytek a obrazy, které si chceme podržet, do finálního výsledku. Byť jsme si to nemysleli.
Architekt dokáže poskytnout truhláři jasné instrukce (výkresy).
Architekt ví, kdy nás stavební firma zkouší natáhnout.
A důležitá věc na závěr
Ať už si architekta vezmete nebo ne, chci říct ještě jednu důležitou věc – kromě disputací s architekty jsme šli i na návštěvy k pár kamarádům, kteří rekonstrukci sami řešili. Většinou mají historky, ze kterých nám vlasy vstávaly hrůzou – třeba o tom, jak jim špatně zapojili plynový kotel a trávili několik měsíců asi půlku baráku. Nebo když jiným našim kamarádům namontovali dveře do koupelny tak, že nezbylo místo na vanu. A nebo když se při úpravě podlah dělníci probourali k sousedům. A každý jeden z bytů měl nějaké drobné vady, nad kterými si ti kamarádi hrozně zoufali. Přitom my jsme si jich vůbec, ale vůbec nevšimli.
Nakonec se ale ukázalo, že všechny tyhle byty našich kamarádů jsou krásné a útulné. Jsou to totiž byty, kde jsou s manželem spokojení, zatímco kolem nich pobíhá krásná hulákající holčička jásající z toho, že před chvilkou mazlila psa a tahala kočku za ocas. Tehdy mi došlo, že ať naše rekonstrukce dopadne jakkoliv, bude to ten opravdový domov právě proto, že v tom bytě budu bydlet se svou rodinou.
Disclaimer: Článek, který jste právě dočetli, je součástí série příběhů o tom, jak jsme hledali, kupovali a přestavovali byt, ve kterém nyní bydlíme. Jde jen o naši zkušenost, která odpovídá naší životní situaci a našemu přístupu k životu. Není to recept na pravdu a spokojený život – jen nám to zrovna vyšlo. :)