Psala jsem zatím o našich úvahách, proč jít do vlastního a proč jsme kupovali právě v Praze. Dnes a příště se už podíváme na naši praktickou zkušenost s výběrem bytu. Co jsme si hlídali, co jsme udělali dobře a čeho litujeme? Bylo a je toho dost. Třeba se poučíte z našich chyb (na konci článku máte shrnutí několika tipů) a když ne, snad se aspoň zasmějete na náš účet. Vybrat něco za pár milionů a postavit se za to rozhodnutí na několik let je místy stresující, ale teď už se některým věcem i my rádi zasmějeme. Já teda trošku víc, můj muž pořád těžce nese, jak nás makléř – jeho slovy – voškubal jak kuře.
Je to proces
Začnu hlavní radou: hledání bytu je proces. To se může zdát jako banální věta, ale věřte mi, není. Myslete na ni často a ušetříte si spoustu duševního trápení a pocitu beznaděje. Obvykle to totiž nejde ráz na ráz, i když jedna moje kamarádka našla byt v Dejvicích za skvělou cenu v pondělí, dostala hypotéku ve středu a v pátek podepisovala kupní smlouvu. Možná se to zdá jako zázrak a ráda bych řekla, že to zázrak byl; vybrali ji náhodou ze skoro 130 zájemců – prý jim byla nejsympatičtější.
Najít a koupit byt za týden vážně není normální. My jsme hledali byt intenzivně pět měsíců za doby plošné karantény, od února až do června. Prošli jsme tisíce inzerátů a prožili desítky fyzických prohlídek. A bylo to hledání jako na horské dráze. Protože jsme hledali místo pro vlastní bydlení, chtěli jsme, aby nás byt opravdu nadchnul. Znamená to, že jsme se vždycky do něčeho citově zainvestovali, začali jsme si představovat život v té čtvrti, chodili jsme se dívat na ten konkrétní dům zvenčí a tak nějak jsme snili o budoucnosti právě v tom kterém bytě. Špekulovali jsme o tom, jak by se po té které ulici jezdilo s kočárkem, jestli se tam dá chodit do pekárny a jak daleko je nějaká dobrá kavárna, kde bychom se mohli stát štamgasty.
A když bude blízko i nějaký takovýto dům s příběhem, tak se taky nebudeme zlobit.
Někdy je to ale fofr, všechny nabízené byty v Praze se prý prodají do jednoho měsíce od zveřejnění inzerátu. To samozřejmě není pravda, řadu bytů vídáme v nabídce už od února a vyskakovaly na nás pravidelně. Nicméně prodávající vyžadují rychlé jednání a člověk se přetahuje s dalšími zájemci. Dvakrát jsme skoro podepsali smlouvu, ale nakonec to z nějakého důvodu nedopadlo. Tahle emoční sinusoida byla hodně vyčerpávající a vlastně nám každý z těchto neúspěchů trošku zlomil srdce. Konec konců, hledali jsme náš domov a dvakrát jsme mysleli, že už takové místo máme. Jako s každým žalem i tady platilo nepatlat se v tom, hlavu vzhůru a zpátky do boje. Naše zoufání, že takhle dobrý byt už nenajdeme, jsme se rozhodli přetlouct dalšími a dalšími prohlídkami.
A takhle jsme nakonec našli i ten náš domov, jen pár dní po našem druhém velkém neúspěchu: Viděli jsme inzerát se špatnými fotkami, zvenčí ošuntělou fasádou, za šílenou cenu a ještě ve čtvrti, o které jsme na začátku neuvažovali. Já byla v práci a můj muž byl na druhé straně města, jel opuchlý od zubaře, nestíhal a musel si vzít taxíka, aby dojel včas a nenechal makléře čekat. Říkal si, že radši pošle SMSku a schůzku zruší – ten inzerát za to trmácení nestál. Nakonec se donutil překonat to mrzení z neúspěchu a začít vídat nové byty. A tak jel a na prohlídce zjistil, že naše skoro půlroční hledání je u konce. Ale jak to celé začalo?
Za devatero řekami a devatero horami našel můj muž náš domov a nějak podobně vypadal na fotkách.
Jak se o bytu vůbec dozvědět?
Původně jsme hledali na různých serverech. Od sreality.cz a bezrealitky.cz přes konkrétní realitky až po různé obskurní weby a facebookové skupiny. Taky jsme hledali přes známé, kamarády a rodinu. Když už jsme se potkali s makléřem, vždy jsme se ptali, jestli nemá něco dalšího – podobně zajímavého (neměl). Důležité bylo uvědomit si, že nedokážeme obsáhnout všechno; některé inzeráty prostě neuvidíme, některé byty nám utečou. To se stane. Rozhodli jsme se proto monitorovat systematicky jen jednu stránku a někdy jsme náhodou proklikávali i weby jiné.
Nastavili jsme filtr (k tomu níže) a tyhle vyfiltrované byty jsme každý večer (a často i ráno po probuzení) prošli. Postupem času jsme navnímali, jak se zhruba pohybují ceny v té které části města, kolik bytů se kde prodává a jaké byty se objevují. Nejčastěji (nepřekvapivě) přibývaly inzeráty na nové projekty a staré panelákové byty. A občas nějaké to ex-Airbnb. Naopak najít byt v širším centru a za lepší částku, to byl kumšt.
Spousta kamarádů a známých nám doporučovalo „svoje supr makléře“. Všem jsme napsali e-mail, v lepším případě neodpověděli, v horším nám poslali buď tipy úplně vedle (koho by napadlo, že do kategorie „cihla v širším centru“ spadne i panelák v Čelákovicích nebo pozemek na Šumpersku) a nebo poslali výběr z Srealit (omg, my víme!). Pro nás tudy cesta nevedla ani jednou a to jsme se bavili asi s 8 makléři.
Ne, toto cihla v širším centru Prahy opravdu není.
Je důležité sledovat inzeráty a skutečně chodit na prohlídky. Všimla jsem si, že spousta lidí, kteří inzeráty nesledují, nemají vůbec přehled o tom, kolik co stojí. Proto určitě doporučuju: choďte na prohlídky a nekupujte první byt, ve kterém jste byli. Ledaže by byl opravdu kouzelný a alespoň za polovinu ceny. A neostýchejte se na ty prohlídky chodit – práce makléřů je vám byt ukázat, není třeba se stydět a prohlídku se nebojte sjednat. Čím víc bytů uvidíte, tím lépe. Závisí jen na tom, kolik sil máte. Jednak zjistíte, co je pro vás důležité a na čem opravdu lpíte, ale také se možná oprostíte od nějakých lokalit nebo požadavků, které možná nejsou tak důležité a nebo tak snové, jak jste si původně mysleli. Jinými slovy si uvědomíte, co přesně chcete a nechcete.
Naopak jsme po krátkém přemýšlení rezignovali na to, že bychom našli „byt od kamaráda“ za „lepší cenu“. Pokud někdo není opravdu tlačený do prodeje a nebo extrémně velkorysý, nečekejte, že by vám dal podstatně jinou než běžnou cenu. Prakticky to totiž znamená, že vám dává svoje peníze – a to jsme od nikoho nečekali a ani nežádali. Takže jaký byt jsme hledali?
Výhled na Pražský hrad nepatřil mezi naše hlavní požadavky. Ale i byty s takovým výhledem jsou v nabídce.
Jaký byt hledat?
Na začátku celého „hledacího“ procesu si nastavte nějaká kritéria, jak by měl vypadat váš byt snů, váš domov. V průběhu hledání se kritéria samozřejmě změní a určitě si je vypilujete. To není špatně. My jsme vybírali podle těchto 9 aspektů:
1. Vzdálenost od chaty.
Pro nás to byl pravý břeh řeky, abychom to o víkendu měli blízko k pozemku a rybníku, o kterých jsem psala dříve. Je to ušetřená hodina cesty skrz Prahu.
2. Správná čtvrť.
My jsme hledali v širším centru – Žižkohrady, Karlín, Vršovice nebo Strašnice. Ale pak jsme vybrali část, která nebyla v původním výčtu zamýšlených lokalit. Protože nás nenapadla.
3. Typ domu.
Jednoznačně „cihla“, protože panelové domy nám nepřijdou jako to pravé místo k žití, byť můj muž je kluk z paneláku.
4. Správné patro.
Nechceme bydlet v suterénu a nechceme, aby nám chodci koukali do oken nebo dokonce lezli do bytu, ti lumpové. Ale zas ne tak vysoko – aby se dalo z bytu lépe utéct v případě požáru.
5. Množství světla.
Chtěli jsme světlý prostorný byt s vyššími stropy. Protože kam nechodí slunce, chodí lékař.
6. Přístupnost a bezbariérovost.
Výtah, protože tahat kočárek, mimino nebo nákup do schodů je těžké jak pro ženu, tak pro muže.
7. Balkon, terasa, lodžie… nebo nic?
Přitahovala nás představa alespoň malého balkonku. Na takovém balkonku se dá nafouknout bazének pro letní cachtání mimina. A taky tam jde v první fázi vyvětrat a usušit sportovní věci.
8. Klid.
Klíčové pro nás bylo najít byt v klidném místě, protože v hlasitém cirkusu už jsme si odžili své. Znečištění hlukem je něco, o čem se zatím moc nemluví, ale v budoucnu určitě bude. Proto jsme chtěli i málo frekventovanou ulici, bez dlažebních kostek a tramvajového pásu.
9. Stav a výměra.
Snažili jsme se najít byt před rekonstrukcí o velikosti alespoň 60 metrů. Protože tam chceme bydlet my a domov si chceme uzpůsobit podle našich představ.
Světlý byt s vysokými stropy zpravidla znamená secesi a její vysokou zdobnost.
A to vše samozřejmě za rozumnou cenu, nejlépe tak mezi 60-80 tisíci Kč za metr. Vím, že to není úplně velkorysý rozpočet a postupně jsme zjišťovali, že to opravdu nebude legrace. Vážně to nebylo snadné hledání, ale doporučila bych si pár podobných kritérií nastavit. Alespoň nebudete muset obcházet nekonečné množství inzerátů a bytů. My jsme našli byt, který splnil 95 procent těch parametrů, což je určitě úspěch.
Každý z nás má ale jiné požadavky – sto lidí, sto chutí. Pro někoho může být důležité, že má za rohem školku, školu, park, hospodu, doktora, rodiče, zaměstnání, kostel či nádraží. Pro jiného může být klíčová garáž, velký sklep nebo secesní fasáda. Doplnili byste vy nějaké další kritérium? Nebo byste naopak na nějakém z těch našich netrvali a považujete ho za zbytečné?
Velká rada na závěr
A jedna rada, kterou jsem dostala od světoběžníka Ládi Zibury: „Připravte se, že ten byt nakonec přeplatíte. Ale to nevadí. Když ušetříte pár statisíců na bytě, který pro vás nebude fungovat a bude třeba zbytečně tmavý, proděláte na duši mnohem větší hodnotu. Bude se vám tam špatně bydlet, budete se tím trápit a budete si to vyčítat.“
Láďa měl pravdu a my jsme udělali dobře, že jsme koupili byt o něco dražší, než jsme si mysleli, že by ten náš byt stát měl.
A teď to slíbené praktické shrnutí první části:
1) Hledání bytu je proces.
2) Nastavte si kritéria toho, co hledáte.
3) Používejte filtr na vyhledávání.
4) Některé inzeráty vám utečou. Nejde obsáhnout všechno.
5) Choďte na prohlídky.
6) Neberte první byt, který uvidíte.
7) Někdy nějaký byt nedopadne.
8) Neškudlete statisíce, když utrácíte miliony.
9) Nevzdávejte to, svůj domov nakonec najdete.
O tom, jak jsme vyjednávali s makléřem (#oškubání), co jsme prověřovali a co jsme si hlídali, napíšu v příštím článku.
Disclaimer: Článek, který jste právě dočetli, je součástí série příběhů o tom, jak jsme hledali, kupovali a přestavovali byt, ve kterém nyní bydlíme. Jde jen o naši zkušenost, která odpovídá naší životní situaci a našemu přístupu k životu. Není to recept na pravdu a spokojený život – jen nám to zrovna vyšlo. :)