Edinburgh = love

Tři týdny jsem se tu neobjevila, to víte, byla jsem v Kalifornii a rozhodla jsem se odpočinout si od počítače a od foťáku (přesně tak, fotila jsem tam prakticky jenom na mobil, protože mě nebavilo všude tahat foťák). Ale fotky budou, no worries! Zatím si aspoň prošmejděte můj Instagram nebo Facebook.

Tyhle fotky jsou z Edinburghu, do kterého jsem se naprosto zamilovala. A mám pro vás, co se týká Edinburghu pár tipů. Nejezděte tam v srpnu. Je tam 3x víc lidí než kdykoliv jindy, protože probíhá šest (!) festivalů - mezi nimi i největší festival živého uměníčka Fringe. Jasně, je fajn vidět nějakou tu show, ale... těch lidí. Plus jsou všechny ceny všude vyšší. A to se týká i takového Airbnb - během roku tam najdete strašně levný byty v centru, během srpna nenajdete skoro nic. Naštěstí nás zachránila Melisa a její super byt úplně v centru, cha! Leťte s easyJetem. Já většinou čekám na všelijaké akce, ale to u easyJetu snad ani není potřeba, však se sami přesvědčte. No a nakonec... Jeďte tam s někým, koho máte rádi!

Tričko -

Comme des Garçons

, parka -

Crew Clothing

, kalhoty -

GANT

, tenisky -

Converse Shoreline

, brýle -

Bershka

, ponožky s kotvou, která není vidět -

H&M

Velký letadlový příběh

Možná jste si na mém Instagramu všimli, že jsme před týdnem letěli do Edinburghu. O Skotsku více něco příště, teď bych vám ale moc ráda povyprávěla o našem návratu. Letěli jsme s easyJetem, cesta tam byla naprosto úžasná a všechno bylo v pohodě. A byl s námi nejvtipnější stevard na světě! Když se všichni naložili a usadili do letadla, tak nám oznámil, že jsou teda všichni už uvnitř, pak asi dostal hlášení, že nejsou, tak dodal: "No. I was just kidding." Dobrá, možná to takhle už není tak vtipné, ale tehdy bylo! Pán před námi si chtěl dát nějaký teplý nápoj, takže když procházela posádka s vozíkem, zeptal se toho našeho rozmilého stevarda, zda je káva dobrá. "Oh well... I would go for the tea." A upřímnost se cení nade vše! Při vycházení jsem se s ním vyfotila a rovnou ho pochválila za vtipnost a přímočarost. Poděkoval a prý ho mám pochválit u nadřízených, tak třeba to tu někdo uvidí. ; )

Ale zpět k cestě zpět. Letadlo z Edinburghu zpět do Prahy nám letělo včera v 9:40 ráno. Před týdnem jsme z letiště jeli busem č. 35 až k našemu (teda Melisy) bytu cca půl hodinky, cesta byla rychlá a levná (stála libru a půl na osobu, no není to úžasné?), takže jsme si říkali, že pojedeme o půl osmé, abychom tam na tu osmičku byli, sto minut před odletem je v pohodě, viďte. Bus v 7:30 jsme nestihli, ten další taky ne, takže jsme museli jet v 8:06. V hlavě nám jely počty a propočty, to tam budeme tak max. v 8:40. Do kdy tam můžeme hodit zavazadla? Do devíti? To je v pohodě! 8:35, my furt někde... nikde. Honza se šel zeptat řidiče, kdy teda konečně na to letiště dorazíme, že už jedeme půl hodiny. Řidič svou arabsko-skotskou angličtinou prozradil, že v 9:07. COŽE. JAK JAKO DEVĚT NULA SEDM?! Co teď, co budeme dělat? Jelikož všechny edinburghské busy (Lothian Buses) mají wifi zdarma, jala jsem se googlit telefon na easyJet na EDI letišti. Volám, dvě minutky robot & přepojování, nervozita stoupá. Dovolala jsem se a vysvětlila situaci. "Pomalu, pomalu! Můžete mi, prosím, nadiktovat vaše jméno?" Jasně, Sandra Kisić, tedy bez té čárky nad c jsem diktovala, že, cože, jakže, K-E-C-I-S? Ale né! K-I-S-I-C! "Jako Kilo-India-Sugar-India-Charlie?" No ale jistě, ano, tak tak, měla jsem chuť říct, že to není Sugar, ale Sierra, ale čas nás tlačil. Po dalších dvou minutách hovoru jsme se dozvěděli, že let pravděpodobně nestihneme, další je v sedm ráno, přebookování stojí 65 liber a stačí, když na letiště dorazíme do dvou hodin od času původního letu, čili cca do půl dvanácté. Ach ne, to jsme nechtěli slyšet. Tak jsme vyhledávali a obvolávali taxíky, protože nás iritovalo, jak ten autobus zastavuje každých 300 metrů. Žádný taxík by ale pro nás takhle rychle přijet nemohl.

Pomalu jsem začala propadat panice. Kluk mě objal a řekl, že to bude dobrý. Že to nějak dopadne... Na letiště jsme dorazili v 9:04 (autobusák na to ke konci šlápnul), čili 36 minut před odletem. Co s kufry? Před ošklivými 4 minutkami odbavování zavazadel skončilo. FAKT SUPER. Co teď? Otázka, kterou jsme (si) položili nejmíň 10x to ráno. "Můžete zkusit běžet tunelem na security check. Třeba to ještě stihnete. Zavazadla můžete vzít přímo do letadla za poplatek 45 liber." Patnáct stovek českých korun? To je nic! Další den v Edinburghu s radostí oželíme a den navíc v ČR se nám hodí jako sůl. Běželi jsme tunelem, doběhli k security, jistě, fronta, sto lidí jsme s úsměvy a prosíkem předběhli. 9:14. Sekuriťáci byli docela nápomocní, pomohli otevřít kufry, vyhodit z nich šampony, kondicionéry, whisky, pálivé omáčky, zároveň nám zabalili malé tekutiny, krémíky, parfémy a roztoky na čočky do plastových pytlíků, ale i tak to trvalo všechno DĚSNĚ DLOUHO. Vyndat notebooky, foťáky, sundat pásek, prsteny, přesvědčit je, že mé brýle s palmičkami a plameňákem opravdu nejsou zbraň, ale jasně, musí být důkladní. Mě zkontrolovali rychleji než Jana, takže jsem sama tryskem běžela k bráně. Letmý pohled na tabuli, Praha 9:40, GATE CLOSED, do hajzlu, už bylo 9:29, takže to bylo docela pochopitelné. Ještě se mi tam podařilo odchytit slečnu u té naší 12B. Pustila jsem slzičku, tak se vysílačkou někoho zeptala (posádky? pilota?), co s námi. Tak prý nás ještě vezmou! "Chcete ty kufry zaplatit v hotovosti, nebo kartou?" Jó, karta, berte, berte! Zaplaceno. Honza nikde. Paní nervózní. Stále s vysílačkou v ruce. "Yeah, I've got the girl but not her boyfriend. No, the guy's not here yet." Honzoooo! The guy přiběhl! Ani nás pořádně nezkontrolovala, jen letmo naskenovala pas a mrkla na občanku a s úsměvem přikázala: "Tak už běžte!" Běželi jsme. Odevzdali kufry (aspoň nám je neztratí). 9:34 jsme už seděli v letadle, já stále popadala dech. 9:38 jsme vzlétli.

Velký palec nahoru pro easyJet a velké díky.

Po bouři

Před 2 týdny jsem si udělala krátký výlet do Chorvatska, tohle jsou fotky z Bristu na Makarské riviéře. Skoro žádní lidé, nádherný pláže a úžasný moře (možná jste viděli na Insta). Poprvé v životě jsem jela na vodním skútru (a to rychlostí 110 km/h, uf!), bylo to skvělý, doporučuju. A taky jsem poprvé bydlela úplně na pláži - otevřete dveře a po třech krocích už jste na krásných přírodních oblázkách. #sen

P.S.: Kombinace červené a černé mě baví už dlouhé roky!

P.P.S.: Jedu za necelý týden do Skotska, do Edinburghu. Doporučíte mi někdo něco? : )

Sukně -

H&M

, top -

Zara

, sluneční brýle -

H&M

, taštička - kdo ví, prsteny -

ANTIPEARLE

Běhám!

Na základce jsem běhání nesnášela. Asi jako většina mých tehdejších spolužáků. Když bylo hezky, běhali jsme během tělocviku venku - a taky kolem nafukovací haly. Učitel/trenér na nás stále koukal a pískal, za tu halu ale neviděl, takže všichni zpomalili a přešli do rychlé chůze, nabírali dech, postěžovali si na píchání v boku, ale bohužel po 200 metrech sranda skončila a my museli zas přejít do toho nesmyslného běhání. Na gymplu to nebylo o moc lepší, běhali jsme kilometr a museli jsme to zvládnout do pěti minut. Nonsens. Běhání, běhání, všem dost hrůzu nahání. S pár dalšími chcíplotinami jsme se držely vzadu a nadávaly na celý svět. S koncem povinného tělocviku se ale u mě vzbudila chuť něco dělat. Chuť běhat. Sama jsem to nechápala, ale už jsem se nezadýchávala po 500 metrech jako dřív.

Běhat mě baví. Vyběhnu tak třikrát v týdnu a neběžím nějaké extra vzdálenosti, pět kilometrů mi stačí. Když se na to cítím, tak běžím ještě o fous dál - a pak se doma dívám na mapu a imaginárně se za svých šest a půl kiláků poplácávám po zádech. Když jsem začínala běhat (tak 3 roky zpět), řešila jsem samozřejmě nejvíc boty, protože šortky nebo legíny doma najde každý, triko taky a... sportovní podprsenku jsem si taky teda musela koupit pořádnou. Zpět ale k botám, žejo, když to máme i v názvu blogu. Jela jsem do outletu ve Štěrboholech, protože se mi nechtěly dávat velké tisíce za boty na něco, co mě možná za týden přestane bavit. Šla jsem tehdy přímo do Nike, protože Nike mám odjakživa spojený s běháním. Asi díky té scéně z What Women Want. Pamatujete? : ) Plánovala jsem do toho vrazit tisícovku, ale většina bot tam byla v 50% slevě, čili kolem 1200 - 1500 korun. Ale tak dobrá, žijeme jen jednou (+-), viďte. Už jsem s jedněmi modročernými vyrážela k pokladně, když tu se objevil mladík s otázkou: "Jakou máte velikost bot, slečno?" Normálně jsem sice 37, ale boty na běh musí být větší, takže tak 37.5 nebo 38. Jo, běhat budu na betonu. "Máme tu jedny 37.5, skvěle odpružené, lehounké, na beton..." Spoustu dalších superlativ, kterým jsem ani nerozuměla. Byly teda bílé s neonově žlutou fajfkou, kombinace, kterou bych si sama nevybrala, chtěla jsem prostě černé tenisky, no, leč dejme jim šanci. Vyzkoušela jsem si je a seděly jak ulité. Ufff, ty budou stát ranec. Zeptala jsem se na cenu. "Víte, tím, že nám jich tu zbylo asi 20 párů a všechno to jsou jen 37.5, tak je máme za šest stovek."Say whaaat! Už byly moje.

Po třech letech jsem se ale konečně dostala k těm svým vytouženým černým. Jsou to Nike Flyknit Lunar2 a nosím je i normálně, nejen na běhaní. Jsou TAK pohodlný, že v jiných botách si už skoro cestování někam neumím představit. Měli by je přejmenovat na Nike Flyknit Bačkůrky, název by seděl víc! Černé jednoduché Dri-FIT tričko taky nosím i "na ven". Musím říct, že se správným & hezkým oblečením se hned běhá líp!

P.S.: Pokud vás taky baví běhat a chtěli byste si někdy zaběhat třeba i se mnou, tak se přidejte do této skupiny, budu se těšit! : )

Všechno -

Nike