Na základce jsem běhání nesnášela. Asi jako většina mých tehdejších spolužáků. Když bylo hezky, běhali jsme během tělocviku venku - a taky kolem nafukovací haly. Učitel/trenér na nás stále koukal a pískal, za tu halu ale neviděl, takže všichni zpomalili a přešli do rychlé chůze, nabírali dech, postěžovali si na píchání v boku, ale bohužel po 200 metrech sranda skončila a my museli zas přejít do toho nesmyslného běhání. Na gymplu to nebylo o moc lepší, běhali jsme kilometr a museli jsme to zvládnout do pěti minut. Nonsens. Běhání, běhání, všem dost hrůzu nahání. S pár dalšími chcíplotinami jsme se držely vzadu a nadávaly na celý svět. S koncem povinného tělocviku se ale u mě vzbudila chuť něco dělat. Chuť běhat. Sama jsem to nechápala, ale už jsem se nezadýchávala po 500 metrech jako dřív.
Běhat mě baví. Vyběhnu tak třikrát v týdnu a neběžím nějaké extra vzdálenosti, pět kilometrů mi stačí. Když se na to cítím, tak běžím ještě o fous dál - a pak se doma dívám na mapu a imaginárně se za svých šest a půl kiláků poplácávám po zádech. Když jsem začínala běhat (tak 3 roky zpět), řešila jsem samozřejmě nejvíc boty, protože šortky nebo legíny doma najde každý, triko taky a... sportovní podprsenku jsem si taky teda musela koupit pořádnou. Zpět ale k botám, žejo, když to máme i v názvu blogu. Jela jsem do outletu ve Štěrboholech, protože se mi nechtěly dávat velké tisíce za boty na něco, co mě možná za týden přestane bavit. Šla jsem tehdy přímo do Nike, protože Nike mám odjakživa spojený s běháním. Asi díky té scéně z What Women Want. Pamatujete? : ) Plánovala jsem do toho vrazit tisícovku, ale většina bot tam byla v 50% slevě, čili kolem 1200 - 1500 korun. Ale tak dobrá, žijeme jen jednou (+-), viďte. Už jsem s jedněmi modročernými vyrážela k pokladně, když tu se objevil mladík s otázkou: "Jakou máte velikost bot, slečno?" Normálně jsem sice 37, ale boty na běh musí být větší, takže tak 37.5 nebo 38. Jo, běhat budu na betonu. "Máme tu jedny 37.5, skvěle odpružené, lehounké, na beton..." Spoustu dalších superlativ, kterým jsem ani nerozuměla. Byly teda bílé s neonově žlutou fajfkou, kombinace, kterou bych si sama nevybrala, chtěla jsem prostě černé tenisky, no, leč dejme jim šanci. Vyzkoušela jsem si je a seděly jak ulité. Ufff, ty budou stát ranec. Zeptala jsem se na cenu. "Víte, tím, že nám jich tu zbylo asi 20 párů a všechno to jsou jen 37.5, tak je máme za šest stovek."Say whaaat! Už byly moje.
Po třech letech jsem se ale konečně dostala k těm svým vytouženým černým. Jsou to Nike Flyknit Lunar2 a nosím je i normálně, nejen na běhaní. Jsou TAK pohodlný, že v jiných botách si už skoro cestování někam neumím představit. Měli by je přejmenovat na Nike Flyknit Bačkůrky, název by seděl víc! Černé jednoduché Dri-FIT tričko taky nosím i "na ven". Musím říct, že se správným & hezkým oblečením se hned běhá líp!
P.S.: Pokud vás taky baví běhat a chtěli byste si někdy zaběhat třeba i se mnou, tak se přidejte do této skupiny, budu se těšit! : )
Všechno -
Nike
