Možná jste si na mém Instagramu všimli, že jsme před týdnem letěli do Edinburghu. O Skotsku více něco příště, teď bych vám ale moc ráda povyprávěla o našem návratu. Letěli jsme s easyJetem, cesta tam byla naprosto úžasná a všechno bylo v pohodě. A byl s námi nejvtipnější stevard na světě! Když se všichni naložili a usadili do letadla, tak nám oznámil, že jsou teda všichni už uvnitř, pak asi dostal hlášení, že nejsou, tak dodal: "No. I was just kidding." Dobrá, možná to takhle už není tak vtipné, ale tehdy bylo! Pán před námi si chtěl dát nějaký teplý nápoj, takže když procházela posádka s vozíkem, zeptal se toho našeho rozmilého stevarda, zda je káva dobrá. "Oh well... I would go for the tea." A upřímnost se cení nade vše! Při vycházení jsem se s ním vyfotila a rovnou ho pochválila za vtipnost a přímočarost. Poděkoval a prý ho mám pochválit u nadřízených, tak třeba to tu někdo uvidí. ; )
Ale zpět k cestě zpět. Letadlo z Edinburghu zpět do Prahy nám letělo včera v 9:40 ráno. Před týdnem jsme z letiště jeli busem č. 35 až k našemu (teda Melisy) bytu cca půl hodinky, cesta byla rychlá a levná (stála libru a půl na osobu, no není to úžasné?), takže jsme si říkali, že pojedeme o půl osmé, abychom tam na tu osmičku byli, sto minut před odletem je v pohodě, viďte. Bus v 7:30 jsme nestihli, ten další taky ne, takže jsme museli jet v 8:06. V hlavě nám jely počty a propočty, to tam budeme tak max. v 8:40. Do kdy tam můžeme hodit zavazadla? Do devíti? To je v pohodě! 8:35, my furt někde... nikde. Honza se šel zeptat řidiče, kdy teda konečně na to letiště dorazíme, že už jedeme půl hodiny. Řidič svou arabsko-skotskou angličtinou prozradil, že v 9:07. COŽE. JAK JAKO DEVĚT NULA SEDM?! Co teď, co budeme dělat? Jelikož všechny edinburghské busy (Lothian Buses) mají wifi zdarma, jala jsem se googlit telefon na easyJet na EDI letišti. Volám, dvě minutky robot & přepojování, nervozita stoupá. Dovolala jsem se a vysvětlila situaci. "Pomalu, pomalu! Můžete mi, prosím, nadiktovat vaše jméno?" Jasně, Sandra Kisić, tedy bez té čárky nad c jsem diktovala, že, cože, jakže, K-E-C-I-S? Ale né! K-I-S-I-C! "Jako Kilo-India-Sugar-India-Charlie?" No ale jistě, ano, tak tak, měla jsem chuť říct, že to není Sugar, ale Sierra, ale čas nás tlačil. Po dalších dvou minutách hovoru jsme se dozvěděli, že let pravděpodobně nestihneme, další je v sedm ráno, přebookování stojí 65 liber a stačí, když na letiště dorazíme do dvou hodin od času původního letu, čili cca do půl dvanácté. Ach ne, to jsme nechtěli slyšet. Tak jsme vyhledávali a obvolávali taxíky, protože nás iritovalo, jak ten autobus zastavuje každých 300 metrů. Žádný taxík by ale pro nás takhle rychle přijet nemohl.
Pomalu jsem začala propadat panice. Kluk mě objal a řekl, že to bude dobrý. Že to nějak dopadne... Na letiště jsme dorazili v 9:04 (autobusák na to ke konci šlápnul), čili 36 minut před odletem. Co s kufry? Před ošklivými 4 minutkami odbavování zavazadel skončilo. FAKT SUPER. Co teď? Otázka, kterou jsme (si) položili nejmíň 10x to ráno. "Můžete zkusit běžet tunelem na security check. Třeba to ještě stihnete. Zavazadla můžete vzít přímo do letadla za poplatek 45 liber." Patnáct stovek českých korun? To je nic! Další den v Edinburghu s radostí oželíme a den navíc v ČR se nám hodí jako sůl. Běželi jsme tunelem, doběhli k security, jistě, fronta, sto lidí jsme s úsměvy a prosíkem předběhli. 9:14. Sekuriťáci byli docela nápomocní, pomohli otevřít kufry, vyhodit z nich šampony, kondicionéry, whisky, pálivé omáčky, zároveň nám zabalili malé tekutiny, krémíky, parfémy a roztoky na čočky do plastových pytlíků, ale i tak to trvalo všechno DĚSNĚ DLOUHO. Vyndat notebooky, foťáky, sundat pásek, prsteny, přesvědčit je, že mé brýle s palmičkami a plameňákem opravdu nejsou zbraň, ale jasně, musí být důkladní. Mě zkontrolovali rychleji než Jana, takže jsem sama tryskem běžela k bráně. Letmý pohled na tabuli, Praha 9:40, GATE CLOSED, do hajzlu, už bylo 9:29, takže to bylo docela pochopitelné. Ještě se mi tam podařilo odchytit slečnu u té naší 12B. Pustila jsem slzičku, tak se vysílačkou někoho zeptala (posádky? pilota?), co s námi. Tak prý nás ještě vezmou! "Chcete ty kufry zaplatit v hotovosti, nebo kartou?" Jó, karta, berte, berte! Zaplaceno. Honza nikde. Paní nervózní. Stále s vysílačkou v ruce. "Yeah, I've got the girl but not her boyfriend. No, the guy's not here yet." Honzoooo! The guy přiběhl! Ani nás pořádně nezkontrolovala, jen letmo naskenovala pas a mrkla na občanku a s úsměvem přikázala: "Tak už běžte!" Běželi jsme. Odevzdali kufry (aspoň nám je neztratí). 9:34 jsme už seděli v letadle, já stále popadala dech. 9:38 jsme vzlétli.
Velký palec nahoru pro easyJet a velké díky.
