Jarně letní slavnosti

Jdu s tímhle trošku s křížkem po funuse, tahle párty byla před víc než měsícem, ale mně ani vám to určitě nevadí, protože jaro tu máme až teď. A na to oblečeníčko si ještě nějakou dobu sice počkáme, leč mám pocit, že ochutnávka v nás jen probudí větší touhu po všech těch kůžích a hedvábí a viskóze a rozlétanosti. Paulína se zamilovala do náušnic z 1000 a 1 noci, Udulu (to jako Adéla, zkuste nahradit všechny samohlásky ve vašem jménem písmenem U, bude vám dobře) zas do nadkolenních kozaček a já jsem se snažila nenápadně zmizet v bílé košulce a semišové bundě. Kolekce přijde do obchodů někde kolem mých narozenin - tedy kolem sedmého března, těšte se!

To by bylo, abych si nevzpomněla na kolegy ze Zátiší, kteří si tentokrát dali opravdu záležet a s tématem 'Maroko' zabojovali naprosto bravurně. Pamatujete, jaké hody jsme měli na Isabel? A u Home/Designbloku? Připomeňte si! Vegetariánské pâté z hub a lilků ve mně vyvolávalo respekt, ale pak jsem si musela dát další (a další a další? Tentokrát ne, už jsem byla docela najezená předtím! : )). Masíčkové jednohubky nebo ty s kaviárem? Pojďte k mamince! Už snad klasická (a ta nejlepší) oříšková, pistáciová a marcipánová (!!!) zmrzlina se do mně vešla, i když jsem si myslela, že už to jednoduše fyzicky nebude možné. A zlatým hřebem večera, který se mi přes naplněnost bohužel nepodařilo ochutnat, byl nádherný dort /ale ok, ten marcipán jsem panu fotografovi z talířku musela trošku uzobávat/. Stojím si za tím, že jídlo musí být nejen potěchou pro chuťové buňky, ale i pro oči! Jo a o drinky se postarala Alkoholka a musím uznat, že by občas daly trochu zabrat - ale ty fialky a růže, mmmm! : )

Makronková královna

Dlouhá léta jsem nechápala, co kdo na těch makronkách vidí, vždycky mi děsivě slepily pusu a zuby. Ale jak to tak bývá u spoustu věcí /a u mě obzvlášť/, čas od času jsem je ochutnala, abych se přesvědčila, že mi stále nejedou, až mi najednou opravdu zachutnaly, a tak jsem se rozhodla se je naučit sama vyrobit. No, sama úplně ne, zašla jsem si na kurz do cukrárny St. Tropez. Teď se po nich můžu utlouct /mimochodem, pokud víte, jak vznikl výraz 'utlouct se po něčem', budu ráda, když mě zasvětíte/. Na začátku jsme si povídali s paní majitelkou Michaelou Nosálovou, která nás zasvětila do historie této rozkošné pražské cukrárny, říkala nám, jak často létá do Francie a zas jak často létají francouzští majitelé do Prahy, co se jak vyrábí a tak vůbec. A taky jsme si spolu s účastníky kurzu a paní majitelkou povzdechli nad (ne)kvalitou a tedy i cenovým nepoměrem u jiných cukráren, které hrají na kvantitu na rozdíl od St. Tropez. U mě holt vítězí ta kvalita, jak u oblečení, tak u jídla. Raději si koupím jedno kvalitní tričko z bavlny s vysokou gramáží, než abych si pořizovala tři průhledná trička z polyesteru a čouhajícími nitěmi všude. To platí i u jídla, i tam si ráda připlatím za kvalitní suroviny a dobře odvedenou práci. A i ten malý dortík zasytí víc než kdejaký větrník!

Celým kurzem nás provázel Francouz Christoph a během celých čtyř hodin jsme neustále ochutnávali a ochutnávali. Od kandovaných okvětních lístků fialek a růží přes vánoční poleno, vánoční cukroví /pistáciové linecké!/ a kandované kaštany až po čokoládu Valrhona, která se IHNED stala mou nejoblíbenější na celém širém světě. Mléčná byla parádní, hořká dokonalá, bílá bezvadná, ale ta Dulcey! Chci mít doma kilogramy této blonďaté čokolády, která vznikla omylem přepálením bílé, ach. Platilo tu víc než kdy jindy pravidlo 'jaký si to uděláš, takový to máš' - s tím, že to byla kolektivní práce. Takže třeba já, neschopná vymačkávat těsto, které nakonec bylo díky mně naprosto všude, jsem raději pak hledala makronkové polovičky do páru a slepovala. : ) Vyrobili jsme marcipánové a malinové makronky z hory mandlové mouky a bílků, bylo jich dohromady asi 300! A nás účastníků kurzu bylo šest. Takže si spočítejte, kolik jsme si jich v krabici odnesli. A na kolik dní mi vydržely, když u nás byla domácí spotřeba v průměru pět kousků na den. Všechny byly krásně kulaté (některé trochu šišatější, omlouvám se všem), hladké a bez prasklin a hrbolků, křupavé a lahodně se rozplývající na jazyku. Vůbec nelepily jako ty, které jsem měla čest ochutnat! A ani nebyly tak sladké! Hrozně ráda bych ochutnala i čokoládové a karamelové, tak snad příště. Kurz nelze než doporučit všem.

Teď toužím po kurzu pilířů francouzské cukrařiny, abych se naučila pořádně vyrábět ty nejlepší croissanty, quiche a briošky. Podle mě je to úplně skvělý dárek k Vánocům (narozeninám a tak dále), který snad každému, kdo rád vaří a peče, udělá radost. Třeba si to tu můj Děda Mráz přečte, mrk mrk! : )

iPhone holka

Značka mobilu, počítače a empétrojky mi byla vždycky jedno, přišlo mi to všechno na jedno brdo. Pak jsem poznávala čím dál tím víc lidí s Macem, nějak si na ty jejich notebooky zvykla a před rokem a půl si taky jeden koupila, dodnes si myslím, že to bylo jedno z mých nejlepších rozhodnutí v životě, neměnila bych. Pak se mi rozbila Nokia a táta mi dal svůj starej iPhone (po cca dvou letech používání), že ho stejně nevyužije, no tak hurá. Nějakou chvíli mi trvalo si na něj zvyknout a... zase. Už bych se asi nedokázala vrátit k Nokii, Samsungu nebo něčemu jinýmu, funguje to jako hodinky, má to přesně ty aplikace, co potřebuju (a i ty, co si vymyslim - aplikace na opalování se na pláži? Pojďte mi!), jen ta baterka by mohla vydržet víc než jeden den (...když se hodně snažim). Je fakt, že v Chorvatsku mi to bez toho konstantního internetu vydrží i tři dny, no.

A protože mi všechno neustále padá z rukou, s mobilem tomu není jinak, tak ho tak nějak musím chránit. Má nejkrásnější (ale asi nejmíň funkční) ochrana je tenhle Iconemesis plastový kryt. Všechny hrany už jsou zlomené, drží buď silou vůle nebo silou izolepy, nedokážu se těch kočiček prostě vzdát.

Největší tlačítko jsem si na své narozeninyv březnu přelepila CDG srdíčkem od Adélky a nechápu to, ale furt drží, i po bezmála půl roce! : )

Někdy dávám ale před kryty přednost koženým pouzdrům, jsou estetičtější.

Scotch&Soda

neonové pouzdro z

Shopalike

jsem si oblíbila nejen pro barvu (je to něco úplně jinýho, než se mi normálně líbí..!), ale i pro tu konstantní koženou vůni a snadné vyndavání mobilu - mou noční můrou jsou pouzdra, ze kterých se člověk snaží něco dolovat tak silně, až mu to spadne na beton. Škoda, že se mi do pouzdra ten iPhone nevejde spolu s kočičkami, double ochrana!

Ale nejlepší letošní vychytávkou je bez debat Tin Tip Tie. Pětkaři se podle mě bez něj nemůžou obejít, je to jedna z těch věcí, u kterých si řeknete "proč to nenapadlo mě?" a plácnete se do hlavy. V zimě mě vždycky rozčiluje, že v rukavicích ten svůj telefon jen tak neobsloužím, v létě jsem buď celá mokrá z moře, zpocená z vedra a nebo mastná od opalovacích krémů a olejů a musím říct, že ani jednu z těch tekutin na svém displeji nepotřebuju mít. Tohle všechno za mě ale řeší stylus, kterej klidně mastnou nebo mokrou rukou chytnu a jedu si. V Praze mám taky občas strach při ťukání do mobilu a čekání na metro/tramvaj, že někdo půjde kolem mě a prostě mi ho vezme. Paranoia, možná, ale Tin Tip Tie má náramek, kterej jsem nejdřív odsuzovala, ale pak mi přinesl klid do srdce a hned se bojím o ten mobil v metru míň. No a co si budem povídat, silikon ochrání mobil přece jen xkrát líp než plastový kočičky... A nejradši mám překvapivě růžový.