Kupujeme byt. Dlouho jsme se bavili, jestli není lepší postavit či koupit domeček za Prahou. To nám vrtalo v hlavě i proto, že řada kamarádů se rozhodla právě pro dům na okraji Prahy nebo dokonce ve Středních Čechách.
Třístovkáři v přírodě
Makléři prý těmhle lidem v žargonu říkají „třístovkáři“: chtějí žít v domě za Prahou, kam jezdí alespoň autobusy PID s označením 300 a vyšším, protože nechtějí platit nájem přesahující 300 korun za metr čtvereční v Praze. Ti, kteří dojíždějí z ještě větší dálky, jsou prý zase „elefanti“.
To je možná až moc cynický pohled. Odejít z Prahy často není jen volba o cenách bydlení a životních nákladech. Vždyť i to české chataření a houbaření trošku vychází z toho, že chceme utéct z panelákových králíkáren a moře betonu do klidu šumění lesů a potůčků, jednoduše z šedé do zelené. Tak proč bydlení a rekreaci nespojit a nebydlet rovnou v kráse na čerstvém vzduchu v klidu a tichu?
A upřímně, mimo Prahu by to lákalo i nás – rádi bychom žili v přírodě. Zbožňuju procházku naboso po čerstvě posekané trávě, trhat višně ze stromu na zahradě nebo vyjet na kole hned mimo dopravu. To v širším centru Prahy obvykle nejde, nebo ne v těch bytech a domech, které si můžeme dovolit. A Praha je opruz hlavně teď v létě – rozpálená masa žulové dlažby, ze které v létě sálá vedro hluboko do noci – a byla i během karantény, kdy byl člověk zavřený uvnitř a prostě nemůže jen tak ven na vzduch).
Dětství v Praze
Kamarádi mi taky říkali, že pozorují rozdíl i na svých miminech. V Praze jsou prý i batolata podrážděnější, vzteklejší, víc brečí. Když je ale položí na deku do trávy pod třešeň na zahradě u rodičů, je hnedka miminko veselé, klidnější, lépe spí.
Taky se mi zdá lepší procházet se s kočárkem po lesní cestě než po Legerově. Nadto na vesnici odpadá kolorit maminek z Prahy, který lidi jinde neznají. Dítě na vodítku, aby nevběhlo do vozovky. Hulákání na šestnáctileté floutky, ať vám – sakra a prosím – pomůžou vynést kočárek nahoru do tramvaje. A nebo přecpaná dvaadvacítka z Klárova nahoru na Hrad spolu se stovkou japonských turistů, to je páni jízda králů, kam se na to hrabe Vlčnov.
À propos výchova: zdá se nám, že děti vyrůstající v Praze mají v budoucnu víc příležitostí, než mají lidi do Prahy „naplavení“ (ó, jak já to rozlišování na Pražák/náplava nesnáším). Souvisí to podle mě s dvěma věcmi.
Zaprvé ve fungujících rodinách stojí děti na ramenou a úspěších svých rodičů a ti zase na ramenou jejich předků. Tahle kontinuita rodinné práce a rodového růstu je ve střední a východní Evropě asi oslabená, tady těch 40 let komunismu poměrně zamíchalo karty; u nás na Balkáně do toho zas nedávno vpadla válka. Ale princip zůstává. Schválně se zamyslete nad svou rodinou. Kolik z vašich praprarodičů mělo vysokou školu? Není výjimkou, když má právník za pradědu truhláře nebo zámečníka. A tak má člověk určitě výhodu, když rodina buduje svoje sociální vazby léta v jednom místě a natož pak (shodou okolností) v ekonomickém středu republiky.
Kousek odsud bydlíme. Doslova kousek od středu města, středu republiky.
Zadruhé jde o množství škol, kroužků, aktivit. V tom je prostě Praha v rámci Česka bezkonkurenční a nemyslíme, že v periferiích je tolik příležitostí. Uznávám, můj muž sice v Praze nevyrůstal a taky je docela fajn, ale možná by teď mohl být vynikající v ikebaně než velmi slabý v basketbalu, jen neměl tu příležitost navštěvovat kurzy pořádané japonskou ambasádou. To už se ale nikdy nedozvíme.
Když už píšu o tom mém muži, který se přistěhoval před mnoha lety až z předalekých Středních Čech, ten má dodnes dojem jakéhosi vykořenění. Prý je to proto, že žije ve městě, kde jako malý nevyrůstal. Já mám občas teda stejný pocit, ale tam se to odstěhování ovlivnit tak úplně nedalo. Chtěla bych, aby i naše dítě mohlo uvažovat o nějakém místě jako o „jeho městě/čtvrti“; ono to globetrotterství a (digitální) nomádství je krásné žít, ale mít se kam vrátit a někam patřit může být v některých životních momentech důležité.
Skákací hrad na břehu rybníka
A do toho všeho tohle naše lavírování není jenom intelektuální rozcvička. Máme totiž štěstí, že bychom měli i kde stavět – na břehu rybníka, s obrovskou zahradou a vzrostlými stromy kousek za malebným středočeským městečkem zapsaným v UNESCO. Je to skutečně parcela snů, kde se dá stavět hned a určitě by se tam dal prožít klidný a pohodový život.
To by nám ušetřilo hodně velkou část investice do bydlení. Vezměte si totiž, že za cenu malého bytu v Praze dokáže člověk postavit na vesnici haciendu, koupit latifundie a ještě mu zbyde na skákací hrad.
Přesto všechno jsme se rozhodli koupit byt v Praze. Ale proč?
1. Oba máme práci a kamarády v Praze. Tohle zatím není správný věk na relokaci.
Já mám v Praze oba rodiče a většinu kamarádů. Podobně to má i můj muž, který se ale z malého městečka do Prahy přistěhoval teprve před deseti lety. Základy našich (sociálních) sítí jsou vybudované v Praze a budovat je ve třiceti znovu z ničeho se nám moc nechce.
Často myslím na dědu s babičkou jednoho mého kamaráda. Na podzim roku 1968 jeho dědeček odsoudil invazi Rusů do Československa. Ze dne na den je komunisti vyhodili z bytu a donutili je přestěhovat se i s dětmi z Havířova do Zruče nad Sázavou. To jim bylo čtyřicet let a ve Zruči oba dožili, aniž by se do místního života pořádně zapojili nebo si našli nové kamarády. Prostě už se jim to v takhle „vysokém“ věku nepodařilo, v podstatě nevycházeli z domu, hodně četli, děda chodil mimo práci pořádně akorát na nákup. Kumpány si člověk totiž snadněji hledá v mládí, ve školkách a školách, čím je člověk starší, tím to jde hůř.
Na druhou stranu stěhování se na území jednoho státu není konec světa a člověk může během života čelit mnohem větším těžkostem způsobeným vnějšími okolnostmi. Mí rodiče se stěhovali napříč státy přes několik hranic do země, jejíž jazyk se začali učit až na prahu čtyřicítky. A nakonec to zvládli dobře.
Teď žijeme v centru a cestou domů mě občas doprovází takhle nádherné červánky.
Především mám ale strach, aby se ze mě nestala „zelená vdova“ a taxikářka, která bude vozit děcka na kroužky a umožňovat jim „realizovat svůj potenciál“, zatímco já nebudu mít ani zapnutý taxametr. Uznávám, že tohle se člověku může stát, i když bydlí na Vinohradech, a určitě je to o mentálním nastavení celé rodiny. Ale pokud bychom bydleli 20 kilometrů za Prahou, myslím, že bych se tomu každodennímu řízení ubránit nedokázala.
Kromě toho si myslím, že v našem věku ještě ani není čas žít klidný ospalý život na malém městě nebo vesničce. Sice oba občas sníváme o tom, jak za deště sedíme na terase zachumlaní v dekách, nebo jak v létě cvičíme jógu na trávě pod ovocnými stromy za zpěvu miliardy ptáčků, ale do nějaké míry je to přece jen romantická představa nás, měšťáků.
2. Byt v Praze se nám zdá jako lepší investice. Byt pravděpodobně prodáme lépe než dům postavený nám na míru a podle našich představ.
V minulém článku jsem hodně zevrubně popisovala, co nás vedlo k tomu utratit za byt víc peněz, než jsme doposud oba vydělali, a proč jsme se upsali bankéřům (ne krví) na 30 let. Roli hraje ale i o kousíček vyšší likvidnost bytu v porovnání s domečkem stavěným na míru podle našich představ. Když jsme koukali na inzeráty, hodně často jsme nevěřili vlastním očím.
K prodeji se totiž hodně často inzerují domy, které jsou pro jednu rodinu naddimenzované, jsou ošklivě řešené dispozičně nebo třeba úplně bláznivě umístěné na pozemku. Některé domy byly doslova kolotočárna – nepřekvapilo by nás, kdyby na pozemku vedle parkovaly řetízkový kolotoč, autodrom nebo labutě. Jenže pozor! Když majitelé ten dům stavěli, určitě jim přišlo racionální postavit tři patra a muselo dávat smysl chtít dům s tak malými okny, že se bydliště podobá řopíku vzor 37 nebo zemljance. Určitě jim to v ten moment přišlo jako dobrý nápad nebo to byl v té době trend.
Jasně, občas se zadaří a najdete byt s fajn výhledem. A do toho na prohlídku přijdete během západu slunce…
Tak jsme si uvědomili, že náš dům snů možná bude pro budoucí kupující dům hrůzy nebo chajda pro smích (snad cha-chajda?). Krásný příklad je jedna vila v Černošicích – vybudovat ji prý přišlo minimálně na 400 milionů korun, teď ji nikdo nechce ani za 20 milionů! A mimochodem: koho by napadlo, když jsem před deseti lety začínala psát blog o botách a módě, že budu odkazovat na Radovana Krejčíře?!
3. Dojíždění do Prahy by teď zabralo skoro dvě hodiny denně. Řízení auta je dost náročné, vlak zase člověka svazuje jízdním řádem.
Protože bychom naše životy nedokázali přesunout mimo Prahu úplně, znamená to dojíždění. Nevím ani proč, vždycky mi naskočí dojíždění v Londýně (ten slavný a mnohými snad nenáviděný „London Commute“). Na internetu je spousta článků a videí o tom, jak jsou lidi z dlouhodobého dojíždění nešťastní a vyčerpaní a nepochybuju, že je to pro psychiku i organismus extrémně náročné. I moji kamarádi, kteří do Prahy dojíždí z Kolína nebo Čáslavi, se snaží co nejvíce zůstat na home office a do Prahy se vláčet až tehdy, když není zbytí.
Člověk ještě musí být v určitý čas na konkrétním místě, nemůže zůstat v práci o hodinu déle a něco dodělat, protože to možná znamená nechat si ujet poslední vlak. A pak je na cestě řada proměnných, které můžou protáhnout cestu o několik hodin (zpoždění, nehoda, výluka) a nebo ji podstatně znepříjemnit (vedro, zima, spolucestující). A taky bych nerada v létě z koženkové sedačky měla takového vlka, že by to mohl být arcibiskup pražský.
Na druhou stranu pak třeba potkáte cestou od vlaku koně.
V úvahu nepřichází ani auto. Jednak pořádně neřídím (ale to se učím), ale hlavně: znamená to hodiny neproduktivního řízení, stání v kolonách, občasného vztekání a spousta lidí jezdí dost nebezpečně. Mimochodem, jak bizarní je pohled na pražskou kolonu aut, kde v každém jednom autě sedí jeden (!) člověk a kouká do prázdna – protože v autě se nedá ani číst knížka, v tom je i ta jízda vlakem vlastně lepší. Jestli je možné se řízení vyhnout, ráda to udělám.
V komentářích pod minulým článkem pánové hodně řešili dopad samořiditelných aut do ceny nemovitostí. Jak to bude a kdy to nastane, vůbec nevím. Hodně lidí sází na Teslu, můj muž vehementně tvrdí, že je to blízká budoucnost a samořiditelná auta tu budou do pěti let. Doufám, že se neplete, hodně věcí by to vyřešilo.
4. Příležitost k zábavě, kultuře, ale i sportu a potkávání nových lidí se nám zdá vyšší v Praze.
Trošku jsem to naznačovala už výše – Praha mi teď přijde pro život milejší. Někteří moji známí upozorňují, že i Praha je vlastně extrémně provinční město a asi je to pravda. Ale mě baví, najdu si tu přehršel aktivit a zábavy. A když se něco neděje, vždycky je možné to tu uspořádat. Relativně příjemná je i ta slavná anonymita velkého města, do které se člověk může schovat, když je potřeba a necítí se.
Kdo by se tu občas nechtěl ztratit, že? Jinak tohle je výhled z Lobkowiczkého paláce.
Ale aby bylo jasno: vím, že na menších městech a vesničkách se toho děje habaděj. Občanská společnost a obecně komunity jsou na vzestupu, lidi se zase vrací k normálu, tj. účastní se veřejného života, jsou podnikaví a nebojí se uspořádat vynikající akce. A účastnit se jich! Ať už jde o běžecký závod do vrchu, karnevaly, koncerty a tancovačky, pojídání knedlíků. Mimo Prahu se toho děje dost, ne že ne.
Trošku tu balancuju na hraně nekonečného sporu Pražáci/nepražáci, do kterého se vlastně nechci pouštět. To se pak dostáváme do toho, co už je podle Pražáků Ukrajina a co je podle nepražáků hnízdo blbců a nafoukanců. To si radši poslechněte Bena Cristovaa. A teď si vemte, že popsat historku o tom, jak jsme kupovali byt, zabere několik článků. Kolik textu by asi zabralo rozmotání gordického uzlu Pražáci/nepražáci?
5. V Praze jsou služby, které nám o kousek zefektivňují život.
V čem je Praha ale prokazatelně lepší, to je inovace (a nebo rychlost přebírání inovací). Praha je prostě velký trh, proto tu startoval Rohlík, začínala tu Rekola, můžeme se vozit Uberem a papat dobroty dovezené Woltem. Pod okny máme zmrzlinárnu s levandulovou a bezkonkurenční veganskou čokoládovou, za rohem Apple opravnu, pět minut pěšky fitko s lekcemi rowingu… A k tomu po ruce tisícovku galerií a muzeí, divadel a specializovaných obchodů. Ano, ano, ano. Není problém dojít si na nákup, jezdit po vsi na vlastním kole, dát si točenou zmrzku a nebo si zavolat taxík. Všechno to dělali naši rodiče a prarodiče, tak proč ne my? Protože je to pohodlnější a často i efektivnější. A je to právě Praha, která v Česku tyhle příležitosti velmi často dává jako první a vlastně ve skoro neomezeném množství.
A navíc je tu pět set věží s lepšími i horšími výhledy.
6. Výhody dětí v Praze, jejich výchova a vzdělávání.
No a poslední věc je ta, na kterou myslíme vždy jako první – mimina. Jestli je v Praze něčeho moře, tak jsou to školky, školy, kroužky, aktivity, dětské zábavy. Pochopitelně všeho s mírou. Myslím, že ani jeden z nás si nepřeje, aby dítě v šesti letech popíjelo v kavárně babyccino a s ostatními hipsteřími miminy si vyprávělo, kolik už vyfailovalo start-upů, že teď zrovna rozjíždí Instagram pro svoji kočku a že plánuje projekt na globální škálování produkce kokedam a monster a že nechce dělat ramena, ale liquidity event plánuje do 15 měsíců.
Mimina 21. století už na svých spořících účtech střádají zlaťáky na pokojovkový byznys.
Cesta je někde uprostřed: nechceme být ti fanatičtí rodiče, kteří budou dítě nutit do houslí a třiceti dalších kroužků. Nebo na vysokou školu, když ho to potáhne do truhlárny. Praha ale pořád nabízí těch příležitostí nejvíc. A tahle svoboda volby, ta nás do Prahy přitahuje.
Závěr
Určitě se situace za pár let změní. Třeba s ohledem na práci z domova. A taky budou hrát rozdíl i jiné inovace – virtuální realita, zmiňovaná samořiditelná auta a nebo dokončení vysokorychlostní tratě (co z toho je podle vás největší scifi? A ne, že všichni řeknete, že dostavěná a opravená D1).
Důležité pro nás bylo uvědomit si, že ačkoliv hypotéka a koupě bytu vypadá jako závazek na celý život, není to pravda – pokud se za pár let rozhodneme přesunout, můžeme. Vše se dá vyřešit a určitě by byla škoda nechat se svázat víc, než by nám bylo příjemné. Ale o tom někdy příště.
Disclaimer: Článek, který jste právě dočetli, je součástí série příběhů o tom, jak jsme hledali, kupovali a přestavovali byt, ve kterém nyní bydlíme. Jde jen o naši zkušenost, která odpovídá naší životní situaci a našemu přístupu k životu. Není to recept na pravdu a spokojený život – jen nám to zrovna vyšlo. :)