Vždycky jsem žila v nájmu. Rodiče sice měli velký a krásný byt v Sarajevu, ale válka rozhodla jinak, přestěhovali jsme se do Česka a od té doby jsme žili v cizím. A mně to vlastně nevadilo. Bydleli jsme ve čtvrti Prahy, která je klidná, zelená a nedaleko centra. A bez turistů. Podolí prostě doporučuju.
Za posledních 12 měsíců se ale můj život podstatně změnil: přestěhovala jsem se do “vlastního” nájmu s mým (teď už) snoubencem a bydleli jsme skoro rok u Můstku mezi Václavákem a Staromákem. Ó, jaký je rozdíl mezi Podolím a Starým městem. Sice máte všechno blízko, ale tenhle břeh Prahy 1 upřímně není k žití - turisti hulákají ve dne v noci, z klubů hraje hlasitá hudba do pěti do rána i v pracovní dny a všude davy, koloběžky, naháněči do pubů... Můj pracovní den v létě začíná kolem čtvrté ráno za zpěvu ptáků a dunění hudebního klubu pod našimi okny. Druhý budíček kolem páté ráno obstarává nějaká parta Angličanů, která se hádá/hecuje/pere s dalšími stejně namazanými 20letými Rusy. Nakonec se z postele vykopu v osm. Vyfintím se do práce a začíná překážkový běh po kočičích hlavách, tu přeskočit přes koloběžku, povalený koš nebo ležícího bezdomovce. Zbývá už jen poslední ranní úkol pro obyvatele Praha 1 – odignorovat nabídku na afterparty nebo „levnej fet, pani, nechcete?“ a tradá do metra.
A nevypadá to, že by se Praha 1 v dohledné době změnila ze skanzenu pro opilé turisty z celé Evropy na místo, kde člověk může žít s rodinou i kamarády a ve fungující občanské společnosti. Já prostě nechci vychovávat děti mezi výlohami plnými matrjošek, směnárnami a chlápky s červenými deštníky, kteří mi nabízí hop-on-hop-off cestu kolem Prahy. Ne, kámo, jsem místní, vážně nepotřebuju ukázat turistické skvosty Prahy a pak nahnat do hospody ke Švejkovi na řízek s knedlíkem (!).
A nad to se náš život posouvá do další fáze. Do té zodpovědnější, kde by se nám líbilo mít mimino, kde by se nám lépe zapojovalo do komunity, kde by se hezky žilo, kde bychom se mohli trošku víc ukotvit. Nezdá se mi ale, že bychom duševně stárli nebo se stávali usedlejšími. Spíš se z nás obou konečně stávají opravdu dospělí lidé a jsme připraveni vzít na sebe nové povinnosti, starosti, závazky a hlavně – jsme připraveni na nové výzvy.
Byt, kam jsem se měla původně před rokem a fous stěhovat, má krásný výhled na Vinohradskou vodárnu. A teď tam bydlí jedna z mých nejoblíbenějších malých blondýnek, takže vše je, jak má být.
Hodně jsme uvažovali, jestli koupit něco vlastního, nebo jestli zůstat v nájmu. Nakonec jsme se rozhodli hledat vlastní bydlení. Třeba taky proto, že:
1. Hodně kamarádů a blízkých nám to radilo.
Myslím, že v Čechách lidi hodně dají na bydlení ve vlastním. Přijde mi, že je to tady vlastně statusová věc. Když jsem byla v Singapuru, všichni z mého okolí bydleli „jen“ v nájmu nebo dokonce u rodičů. Jasně, jiný kraj, jiný mrav, jiný historický vývoj a jiná ekonomická situace. V Singapuru je pro cizince extrémně složité koupit byt a to se určitě na celé situaci nesmírně podepisuje. Podobně je to i v Německu – většina Němců bydlí v nájmu, v Berlíně je to až 85 % ve prospěch nájmu!
V Čechách bydlí ve vlastním 68 % lidí (v Praze 60 %) a částečně to vychází i z historie – v Praze se v 90. letech intenzivně privatizovaly byty a lidi měli příležitost za (rozumnější) peníze bydlet ve vlastním. Tehdy to ekonomicky dávalo smysl bez hlubší úvahy, takže většina bydlí ve vlastním. A pokud něco dělá většina, je to považováno za normální, bydlení v nájmu je proto prý tak trošku „lůzrovství“.
I mé okolí to tak vnímá – kdo vlastní byt, tak „je na tom líp“, „udělal dobře“ nebo „se mu to vyplatí“, ať už to znamená cokoliv. Vím, že hodně z toho je papouškování věcí, které všichni slýcháme z novin a od známých, hodně z toho je určitě jen dojmologie. Ale i tak nás to v rozhodování alespoň trošku ujistilo.
Jedna z mých oblíbených částí v Singapuru. Joo Chiat je první čtvrtí v SG, kterou prohlásili kulturní památku.
2. Myslíme, že ceny bytů/nájmů dlouhodobě porostou.
Když přijde na přetřes bydlení, všichni se diví, jak je bydlení drahé, jak ceny rostou a že i nájmy začínají být vysoké. Myslím si to taky, ačkoliv se určitě dá najít zajímavé bydlení, které člověka nezruinuje. Ale i to v Praze začíná být kumšt.
Každý rok prý hledá vlastní bydlení až 300 tisíc mladých Čechů (tj. do 36 let) a obecně prý byty v Praze hodně chybí (statistiky říkají od 10 tisíc do 100 tisíc bytů). Protiargument je, že je to jen marketing developerů a ti si tyhle čísla cucají z prstu. Kde je pravda, samozřejmě nevím.
Určitě ale není pochyb o tom, že ceny bytů dlouhodobě rostou – v Praze se za posledních několik let zdvojnásobily. A vypadá to, že jen tak klesat nebudou. Říkáme si, že když stát hodlá udělat půlbilionovou sekeru v rozpočtu, bude muset tenhle dluh v budoucnu nějak vyřešit. Obvykle se to dělá tisknutím peněz. To podle nás znamená levné peníze, které bude potřeba někam ukládat. Třeba do bytů, ale i jiných nemovitostí. Ale kdo ví, jak to bude.
Výhled z Poslanecké sněmovny. Na Malé Straně se žije krásně, strávila jsem tu v jednom bytě necelý rok a je to pohlazení na duši. Méně již na peněžence.
3. Dosáhneme na hypotéku.
Moje účetní říká: „Holčičko, já si brala v roce 2000 hypotéku za 9 procent. Nevzít si ji teď, to je hřích“. Jasně, ani moje účetní není kartářka a do budoucnosti nevidí, ale alespoň se můžeme poučit z jejích chyb a případně udělat jiné vlastní. (A když už jsme u toho, pokud máte účetní, která je zároveň kartářka, určitě si najděte jinou účetní. To platí i pro kombinaci: makléřka/vědma, právník/proutkař a lékař/vyvolávač deště).
Levnější hypotéky byly už jen v roce 2017, nečekáme, že by šly úroky podstatně dolů. A z nějakého důvodu nás banky vidí jako solventní klienty. Tak jsme využili příležitost a místo splácení cizího bytu prostřednictvím nájmu budeme splácet vlastní byt.
4. Máme strach z inflace (měli jsme o kousek větší úspory).
Když v roce 2019 dělali výzkum, kolik mladých lidí má našetřeno na bydlení, dvě třetiny z nich odpověděly, že mají na bydlení našetřeno – opak je prý ale pravdou, většina z nich nemá stranou ani 50 tisíc. Reálně má tedy na bydlení dostatečně naspořeno prý jen 10 procent mladých Čechů.
My máme to štěstí, že jsme něco našetřeno měli. A bojíme se, že případné dopady do ekonomiky, které covid může mít, bude vláda řešit na úkor věřitelů (tj. nás, kterým banka dluží peníze, které u nich máme uložené). A proto jsme hledali způsob, jak tyhle peníze investovat. Úročení spořících účtů je skoro nula, takže hloupá 3% inflace si užere z každého uloženého milionu 30 tisíc ročně. A to už je hodně peněz.
5. Hypoteční splátka je jen o něco vyšší než nájemné.
Že splátka hypotéky je stejná jako nájem, nás nakonec přesvědčilo, abychom si byt koupili. Ta úvaha je jednoduchá – buď budeme 30 let platit nájem a na konci nebudeme mít nic, nebo 30 let budeme platit hypotéku a na konci budeme mít byt. Určitě jsou s tím spojené nějaké náklady (na údržbu, co když se byt vyplaví atd.), rizika, nejistoty. Ale kde v životě nejsou?
Pokud nebude blízká budoucnost radikálně jiná a my se celí nedokážeme nahrát někam do cloudu, určitě budeme potřebovat tzv. uspokojovat svoje potřeby bydlení. A jak by řekli Rakouskému turistovi v Dubí: každé uspokojování čehokoliv vždycky něco stojí. To platí i o bydlení, které tedy budeme muset platit tak jako tak.
Tenhle výhled máme teď z kuchyně. V nájmu. Na Starém Městě.
6. Vnímáme hypotéku jako jeden z druhů spoření na důchod.
Peníze, které bychom tak dávali na splátku hypotéky někoho jiného, dáváme na hypotéku naši. Nakonec by nám to mělo umožnit třeba byt pronajímat (a bydlet v domečku na břehu rybníka) nebo ho dát dětem k dalšímu bydlení. A to je přece fajn výsledek.
7. Máme větší jistotu/stabilitu toho, kde bydlíme. Nerozhoduje pronajímatel.
Moje kamarádka Iva se už stěhovala za poslední čtyři roky snad šestkrát. Jinou kamarádku zase pronajímatelé čtyřikrát rok za rokem vystěhovali s nějakým bláznivým odůvodněním („tetička ten byt potřebuje“), až si nakonec koupila domeček za Prahou. I když má člověk kouzelnou nájemní smlouvu, cesta, jak dostat nájemníka z bytu, se vždycky najde.
To znamená bydlet v krabicích, vybalovat, věšet obrazy, prostě zabydlovat se. A i to je proces, který trvá několik měsíců. A jaké je to stěhovat celou rodinu (včetně mimin) a zabydlovat zas a znovu, si radši nechci představovat.
8. Bude to další společný projekt.
Všímám si, že někdy hlavně dlouhé vztahy „vyhnívají“. Lidi spolu začnou chodit ve dvaceti a pak se třeba osm let nic neděje. Cestuje se, možná se dodělávají vysoké školy, první práce. Ale vlastně žádný větší vjem. To v době našich babiček a dědů byl ten režim opačný. Chvilka randění, pak hned svatba (velký vjem), mimino (ještě větší vjem), řešení rodinných problémů a často i životních krizí.
Jeden z těch velkých společných projektů je i byt, řešení dispozic, zařizování a tak. Určitě se budeme přít, dohadovat a bude to spousta stresu. Ale jdeme do toho s panem mužem spolu.
Myslíte, že do našeho budoucího bytu dostaneme něco růžového?!
9. Peníze na zlepšení bydlení (třeba nový nábytek) dáváme do vlastního.
Člověk má k bytu, který vlastní, prý jiný vztah (pochopitelně) – rád si připlatí za kvalitnější nábytek, lepší kuchyň, lepší dveře. Lépe se uvažuje o investicích a o tom, co koupit, jak vymalovat, jaké dát kachličky. Proč dávat peníze do něčeho, co není vaše?
10. Vybudujeme si vztah k místu beze strachu, že bychom z něj byli snadno vytrženi.
A na závěr tahle drobnost. Člověk se víc ukotví ke konkrétní čtvrti. Vidím to i na panu mužovi – začíná se zajímat o dění na radnici místní městské části; koukáme, jaké nové podniky v okolí rostou a fandíme jim; přemýšlíme, co všechno by se právě v téhle části Prahy mohlo dít a dělat, co budeme podnikat my a tak dál. Prostě máme najednou o celou čtvrť mnohem větší zájem.
Jako každá čtvrť, i tahle bude mít svoje mouchy, svoje nebezpečí, svoje prudy. Dělníci ve výkopu na mě budou pohvizdovat, když projdu kolem v hezčím tričku. Sousedovic kluk v bytě nad námi může být hudební virtuóz na vozembouch. A možná v domě naproti udělají svítivě zelenou fasádu, kterou uvidíme každý den z okna. Život mezi lidmi má rizika.
Výhled z kamarádova bytu na Letné. Takový by mi nevadil!
Závěr
Jasně, nájem má jiné výhody - flexibilita a o něco menší riziko; menší náklady na správu bytu, určitě větší svoboda. K tomu nás v březnu 2020 všichni varovali, že „trh půjde dolů“ a byty určitě budou někdy levnější. Možná budou. Ale my se bojíme inflace a náš „investiční“ horizont je třeba 20 - 30 let. Takže jestli trh klesne, nedá se nic dělat, i to bude život. A jak říká jedna naše kamarádka: „To víš, trh je nahoru dolů, blázinec.“
Ale to výše uvedené desatero nakonec převážilo, rozhodli jsme se, že jsme právě v tom životním bodě, kdy bychom měli koupit vlastní bydlení. A tak začalo naše hledání.
Disclaimer: Článek, který jste právě dočetli, je součástí série příběhů o tom, jak jsme hledali, kupovali a přestavovali byt, ve kterém nyní bydlíme. Jde jen o naši zkušenost, která odpovídá naší životní situaci a našemu přístupu k životu. Není to recept na pravdu a spokojený život – jen nám to zrovna vyšlo. :)