Tuhle knížku opěvovali snad všichni všude, takže jsem získala pocit, že si ji prostě musím přečíst taky. Nejdřív jsem si vlastně přečetla něco o ní, abych si utvořila vysoké očekávání. Stébla trávy, to je sbírka básní, kterou vydal americký básník Walt Whitman v roce 1855, když mu bylo 36 let, ale většinu svého života strávil tím, že dílo donekonečna upravoval. První verze měla 12 básní a ta poslední přes 400. Já si z knihovny půjčila pochopitelně to dlouhé a do češtiny přeložené vydání, anglické jsem bohužel tadyhlenc nesehnala. Příznivci tohoto asi mistrovského díla mě teď možná budou nesnášet, ale já jsem se dost nudila. Nebavilo mě to číst a trochu mi to připomínalo věci, co píše Tomáš Klus na svou fanpage, možná i jinam, vlastně celá ta knížka mi jemně připomínala Klusův styl psaní - čili určitě si své příznivce najde, žejo, stejně jako Tomáš.
Neberte to zle, já oceňuju snad veškerou tvůrčí činnost, od focení přes výšivku až po psaní (a kreslení a prostě všechno krásný, výjimkou je snad jen František Ringo Čech). Whitman je sice literárně fantastickej, přece jenom ten člověk jako první použil volný verš, ale obsahově to pro mě bylo totálně nezajímavý. Nebo dobře - nebudu přehánět - ne totálně nezajímavý, ale zaujalo mě tak 10 %. Těch deset procent bylo pro mě vlastně docela emočně poutavých a byly to fakt dobrý věci, který se jen tak nevidí/nečtou. Zcela bez ostychu přiznávám, že jsem to celé ani do prodloužené výpůjční lhůty přelouskat nestihla. *****, protože snaha se cení a pár básní se mi líbilo. Takže tak. Je to mnou, Walte, ne tebou.
