Knihy si většinou vybírám podle obalu. Když o knize nic nevím, tak si přece nemůžu vybírat podle obsahu a recenzí, viďte. U Jělěňovitých teda nemůžu říct, že bych nevěděla vůbec nic, protože vzhledem k tomu, že autorem je skvělý a nejskvělejší Petr Nikl, byla to docela sázka na jistotu. Ale i tak mě na první dobrou hned zaujala temně mechová obálka z kvalitního plátna. No a pak ty básně! Dřív mé srdéčko patřilo všem srnkám a kolouškům, ale teď v nich čestné místo zabírají právě jeleni. Což o to, v knize narazíte na koloušky i na kamzíky, ale do těch jelenů zelených, kteří se jen rýmují, a do těch mourovatých, kterým to nikdo nevěří, i do těch hnědých, které všichni dobře známe, se prostě zakoukáte. I do těch odbarvených, ať si vypadají, jak chtějí (nebo spíš jak chcete vy).
Samotný název mi připomněl mě v nějakých šesti-sedmi letech, v té době jsem na každé vhodné písmenko přidávala háček nebo čárku, být to tehdá moje knížka... asi se spíš jmenuje Jělěňóvítí nebo tak nějak. Samotnou kapitolou jsou po názvu a textech rozhodně ilustrace. Jak jsem byla překvapená z fotky 19. století, tak z mezzotinty 17. století jsem úplně na větvi. Někdy bych si to i ráda zkusila - je potřeba pořádně skoblinou (takovým nožem) rozzrnit měděnou desku, potom odškrabávat zrnka kobu škrabátkem a nakonec desku uhladit hladítkem. Moje dvě nová oblíbená slova: škrabátko a hladítko. Jasná pětihvězda. *****